III.ÚS 418/06
V PLATNOSTI- KS Ústí 48 T 12/2004
- VS Praha 11 To 63/2005
- ÚS III.ÚS 418/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, včetně dovolání, jehož rozhodnutí nebylo napadáno. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny právní prostředky. Ústavní soud zdůraznil, že pro případnou nápravu je nutné, aby stížnost zahrnovala i rozhodnutí posledního procesního prostředku. Námitky stěžovatele byly považovány za opakování dřívějších námitky, které nebyly kriticky zpracovány.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005, č. j. 11 To 63/2005-1349 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.1.2005, č. j. 48 T 12/2004-1123, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterých je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán (přísedící senátu soudu prvního stupně) a že není správná právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2, písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr. zákona, neboť znaky "organizované skupiny působící ve více státech" nebyly podle jeho názoru "prokázány". Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr. zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e/ tr. zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Rovněž napadeným usnesením vrchní soud stěžovatelovo odvolání podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 28.2.2006, sp. zn. 6 Tdo 1514/2005, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smysl § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto (obligatorně) účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další). Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitky dříve vtělené do dovolání, k nimž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikují dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané ze způsobilého důvodu (podle § 265b odst. 1 písm. b/ a g/ tr. řádu), mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné). Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne (§ 43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zvolené hodnocení ústavní stížnosti pokládá za nevyhnutelné, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i účastenství (orgánů, jež je vydaly). Posuzováno z obsahového hlediska je zjevné, že stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu vskutku nikterak neoponuje; opětovným předložením námitek, jež adresoval dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobil jakékoli kritice, dává stěžovatel srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu znovu, k novému, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení. Ústavní soud k němu přihlédnout nemohl, neboť, jak bylo řečeno, se závěry dovolacího soudu (ve vztahu k stížností otevřeným otázkám) stěžovatel nepolemizuje. Je přiléhavé dodat, že ústavní stížnost spoluodsouzeného L. B., směřující rovněž jen proti témuž usnesení odvolacího soudu, byla z obdobných důvodů odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 393/06. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.