Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 423/04

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2005-05-19 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:2005:3.US.423.04

  1. MS Praha 62 Co 158/2002
  2. MS Praha 62 Co 158/02
  3. MS Praha 62 Co 372/2003
  4. ÚS III.ÚS 423/04
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., který umožňuje odmítnutí stížnosti, pokud je zjevně neopodstatněná. Návrh byl považován za nepřípustný, protože byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Soud zároveň potvrdil, že stížnost proti rozhodnutí soudu I. stupně není přípustná, protože se nejedná o poslední prostředek ochrany práva.

Rubrum

III.ÚS 423/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. května 2005 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. K. S., zastoupeného JUDr. M. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 11. 1995 sp. zn. 7 C 186/95 a usnesení ze dne 17. 4. 2003 sp. zn. 45 E 626/2000, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 62 Co 158/2002, 62 Co 372/2003 a ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 62 Co 102/2004, t a k t o :

Výrok

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky. Uvedl, že řízení ve věci sp. zn. 7 C 186/95 proběhlo u Obvodní soudu pro Prahu 9 bez jeho účasti, opatrovník, který mu byl ustanoven, odvolání proti rozsudku nepodal, neuplatnil ani námitku promlčení uplatněného nároku, jako opatrovník tak nehájil řádně jeho zájmy, rozsudek tak nabyl právní moci, o čemž se dozvěděl až poté, co se stal předmětem výkonu rozhodnutí nařízeného týmž soudem dne 19. 10. 2001 pod sp. zn. 45 E 626/2000. Proti nařízení výkonu rozhodnutí podal odvolání, kterému vyhověno nebylo, soud II. stupně usnesením ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 62 Co 158/02 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Pro své přesvědčení, že ve věci sp. zn. 7 C 186/1995 soud nepostupoval řádně při doručování listin a ustanovený opatrovník neplnil své povinnosti v zájmu žalovaného, podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a v souvislosti s povinným zastoupením požádal také o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Jeho žádosti nebylo soudem I. stupně vyhověno, Městský soud v Praze dne 14. 4. 2004 usnesením sp. zn. 62 Co 372/2003, 62 Co 102/2004 zamítavé rozhodnutí, ve znění opravných usnesení, potvrdil. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 45 E 626/2000 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 62 C 372/2003, 62 Co 102/2004 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce dle § 30 obč. soudního řádu, opodstatněně shledal rozhodnutí správným, opírajícím se o řádně zjištěné osobní, majetkové a výdělkové poměry stěžovatele a zhodnocené jako poměry, které by neodůvodňovaly přiznání osvobození od placení soudních poplatků stěžovateli (§ 138 obč. soudního řádu) a tedy ani postup dle § 30 obč. soudního řádu. Pro výše uvedené byl návrh směřující proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004 shledán zjevně neopodstatněným, a proto v tomto rozsahu dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pokud jde o stížnost napadající rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 11. 1995 sp. zn. 7 C 186/95 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 62 Co 158/02, je třeba konstatovat, že ve věci sp. zn. 7 C 186/95 ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje, a je tedy stížností nepřípustnou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 pak stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené, když dle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění před účinností Sdělení Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 32/2003 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 podal stěžovatel dovolání. V souladu s uvedeným byla ústavní stížnost proti označeným rozhodnutím odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. b) a f), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění jak výše citováno].

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2005

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Ústava České republiky 1/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.