III.ÚS 430/98
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Ca 125/98-26
- ÚS III.ÚS 430/98
Ústní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uznal, že správní rozhodnutí je vázáným, ale právní moc znamená vykonatelnost, nikoli vázání. Navrhovatelka se mýlila, že povolení bylo platné během kontroly, i když řízení ještě nebylo ukončeno. Soudní ochrana neznamená úspěch ve sporu, a proto nebylo porušeno právo na soudní ochranu.
Rubrum
III. ÚS 430/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A., zastoupené JUDr. J.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 125/98-26, ze dne 10. 6. 1998, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
: Navrhovatelka podala dne 10. 10. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 125/98-26, ze dne 10. 6. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, (dále jen "magistrát"), čj. MPC-1/12535/97, ze dne 2. 1. 1998. Rozhodnutím magistrátu bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky a potvrzena rozhodnutí O.Ú. Mč.P., čj. FO- 3406/97/J, FO-3407/97/J, FO-3408/97/J a FO-34U9/97/J, všechna ze dne 30. 9. 1997 o uložení pokut podle § 48 odst. 1 písm. a) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Rozsudkem Městského soudu v Praze i rozhodnutím magistrátu bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na soudní a jinou ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž bylo porušeno i ust. čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 125/98, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelce k její žádosti bylo O.Ú. Mč.P., vydáno povolení k provozu výherních hracích automatů, čj. FO027/97/Mus, ze dne 27. 12. 1996 a čj. FO-108/97/Mus, ze dne 27. 1. 1997. Navrhovatelka podala proti těmto rozhodnutím odvolání, kterým bylo vyhověno rozhodnutím magistrátu, čj. MPC-1/3425/97, ze dne 22. 4. 1997 a čj. MPC-1/3427/97, ze dne 22. 4. 1997. Rozhodnutí magistrátu nabyla právní moci dne 2. 5. 1997. Dále Ústavní soud zjistil, že v mezidobí, tj. do okamžiku, kdy rozhodnutí o povolení provozu výherních hracích automatů nabylo právní moci, provedl O.Ú. kontrolu provozování těchto automatů, a to dne 6. 3., 11. 3. a 13. 3. 1997, a zjistil, že navrhovatelka provozuje výherní hrací automaty, aniž by k tomuto měla pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Na základě tohoto zjištění pak O.Ú., rozhodnutími, čj. FO-3406/97/J, FO-3407/97/J, FO3408/97/J a FO-3409/97/J, všechny ze dne 30. 9. 1997, uložil podle § 48 odst. 1 písm. a) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, pokuty v celkové výši 700.000 Kč. Proti uvedeným rozhodnutím podala navrhovatelka odvolání, které magistrát rozhodnutím, čj. MPC-1/12535/97, ze dne 2. 1. 1998, zamítl a napadená rozhodnutí O.Ú. potvrdil. Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí magistrátu, čj. MPC-1/12535/97, ze dne 2. 1. 1998, z toho důvodu, že žalovaný se v rozhodnutí nezabýval připomínkami v odvolání, nereagoval na ně, čímž nedodržel ust. § 47 odst. 3 správního řádu. Podle názoru navrhovatelky nebylo proto přesvědčivé, že odvolací orgán přezkoumal rozhodnutí v celém rozsahu, jak mu ukládá zákon. Dále navrhovatelka v odvolání uvedla, že pokuta byla uložena neprávem, protože v době kontroly bylo rozhodnutí o povolení výherních hracích automatů vydáno a podle názoru právní teorie je správní orgán tímto rozhodnutím vázán. V daném případě se proto podle názoru navrhovatelky nejednalo o provozování výherních hracích automatů bez povolení. Městský soud v Praze přezkoumal napadené správní rozhodnutí podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") z hlediska žalobou tvrzených nezákonností a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění rozhodnutí pak Městský soud v Praze uvedl, že právní moc a vykonatelnost správního rozhodnutí jsou upraveny § 52 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle něhož je v právní moci to rozhodnutí, proti němuž se nelze odvolat (podat rozklad). Dále Městský soud v Praze uvedl, že vázanost správního orgánu vydaným rozhodnutím nelze zaměňovat s právní mocí rozhodnutí. Platnost nabývá správní akt dnem, kdy byl příslušným správním orgánem učiněn v předepsané formě a od tohoto okamžiku je správní orgán svým rozhodnutím vázán a nemůže z vlastního podnětu toto rozhodnutí změnit. Právní moc rozhodnutí však znamená, že příslušné rozhodnutí nabývá právní účinky, tj. je vykonatelné. Z tohoto pohledu je výklad navrhovatelky podle názoru soudu naprosto nesprávný. Soud se dále zabýval i námitkou, že odvolací správní orgán se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání, nereagoval na ně a nezaujal k nim stanovisko. Ve vztahu k této námitce soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s § 47 odst. 3 správního řádu. Městský soud v Praze proto rozsudkem, čj. 28 Ca 125/98-26, ze dne 10. 6. 1998, zamítl podanou žalobu. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Městského soudu podala navrhovatelka dovolání, Řízení o dovolání však Nejvyšší soud usnesením, čj. 20 Cdo 1940/98-34, ze dne 27. 10. 1998, zastavil, protože proti rozhodnutí soudu o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví není opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že správní soudnictví je v těchto případech rozhodováním v jediném stupni, je pojmově vyloučeno uvažovat o odvolání a tedy i dovolání proti takovému rozhodnutí. Navrhovatelka se podanou ústavní stížností, která směřovala jak proti rozsudku Městského soudu v Praze, tak proti rozhodnutí magistrátu, dovolávala ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Její právo na soudní a jinou ochranu bylo podle jejího názoru porušeno tím, že soud a správní orgány při svém rozhodování porušily obecné procesní předpisy. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřovala navrhovatelka v právních závěrech učiněných soudem, postrádala v odůvodnění řádnou argumentaci ve vztahu k tomu, proč soud nepovažoval na důvodnou její právní kvalifikaci předmětných skutečností. Navrhovatelka zejména namítala, že soud nehodnotil správně předložené důkazy a svoje hodnocení nedostatečně rozebral v odůvodnění napadeného rozsudku. Na podporu svých tvrzení navrhovatelka zopakovala argumentaci obsaženou již ve správní žalobě tj., že v době kontroly byla již povolení k provozování automatů vydána, tj. byla platná, a proto se nemohlo jednat o provozování automatů bez povolení. Poukazovala na komentář ke správnímu řádu, v němž se uvádí, že správní akt je třeba považovat za závazný, dokud jej příslušný správní orgán nezbaví svým výrokem závaznosti. Na podporu svých tvrzení navrhovatelka argumentovala i rozhodnutími Ústavního soudu ve vztahu k dokazování (hodnocení důkazů) a ve vztahu k obsahu práva na soudní ochranu. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil napadená rozhodnutí soudu a magistrátu. K výzvě Ústavního soudu předložil vyjádření k návrhu na zahájení řízení i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Z jeho vyjádření vyplynulo, že nepovažuje ústavní stížnost za odůvodněnou, protože navrhovatelce nebylo odňato právo na soudní ochranu, soud žalobu řádně projednal a své rozhodnutí odůvodnil. Soud dále uvedl, že skutečnost, že soud zaujal jiný právní názor než navrhovatelka, není porušením ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatelka dovolávala ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející. Na základě zjištěných skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je přesvědčení navrhovatelky o správnosti jejího právního názoru a tím i o nesprávnosti právního názoru, který zaujal ve svém rozhodnutí soud. Ústavní soud však musel bez jakýchkoliv pochybností přisvědčit názoru soudu, pokud jde o pojem právní moc rozhodnutí a vázanost správního orgánu vydaným rozhodnutím. Nelze samozřejmě pochybovat o tom, že správní orgán je vydaným rozhodnutím vázán a z vlastního podnětu toto rozhodnutí nemůže sám změnit. Možnost vyvolat změnu, zrušení již vydaného rozhodnutí má v rukou účastník správního řízení, o jehož právech a povinnostech bylo v tomto řízení rozhodováno, a to tak, že může toto rozhodnutí napadnout odvoláním, které má odkladné účinky, tj. napadené rozhodnutí nelze vykonat. Odkladné účinky odvolání mohou být event. vyloučeny, avšak výslovnou úpravou v příslušném právním předpise. Teprve až správní rozhodnutí nelze napadnout odvoláním (příp. rozkladem), je toto rozhodnutí vykonatelné, tj. má právní účinky a vyvolá právní následky, ke kterým směřovalo. Navrhovatelka v rámci své argumentace výše uvedené projevy nesprávné zaměňuje. V předmětné věci bylo také kontrolou zjištěno, že navrhovatelka provozuje výherní hrací automaty v době, kdy řízení o povolení jejich provozu ještě nebylo pravomocně ukončeno, a to dokonce v důsledku odvolání podaného samotnou navrhovatelkou. Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelky, že soud při provádění dokazování a hodnocení důkazů postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., ani zde nemohl Ústavní soud tvrzení navrhovatelky přisvědčit. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl všechny skutečnosti, které v průběhu řízení zjistil, a řádně s odpovídající argumentací uvedl svůj právní názor, o nějž opřel rozhodnutí ve věci. Tento postup soudu není v rozporu s ustanoveními o.s.ř. ani s uváděnými rozhodnutími Ústavního soudu samotného. Ústavní soud již několikrát uvedl, že právo na soudní ochranu neznamená právo na úspěch ve sporu a nelze spatřovat porušení tohoto práva v tom, že soud (event. správní orgán) nepřistoupil na argumentaci navrhovatelky. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 1999 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.