III.ÚS 44/95

Plný text

III. ÚS 44/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti pana B.Š., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti Krajskému soudu v Hradci Králové, mimo ústní jednání dne 4. 4. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o : Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu ČR předložena včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), a která i jinak splňovala formální podmínky nutné pro její projednání (§ 72 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 14 Co 612/94) a tvrdil, že tímto rozsudkem jmenovaný soud, jako orgán veřejné moci (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), vyplývajícího z Listiny základních práv a svobod (čl. 11), a to tím, že jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu nižšího stupně (Okresního soudu v Chrudimi), jímž bylo jen částečně vyhověno jeho restitučním nárokům, vyplývajícím pro něj jako 1 osobu oprávněnou (§ 4 odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb.); ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě poukazoval na to, že právní závěry obecných soudů, resp. výklad v úvahu přicházejících právních předpisů (zák. č. 229/1991 Sb.) (v zamítavé části jejich rozhodnutí), je příliš úzký, neboť opomíjí - ve prospěch vlastnických práv osob povinných (§ 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.) - vlastnická práva původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců. Aniž by své stanovisko blíže či podrobněji odůvodnil, poukázal stěžovatel posléze na ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (která ve smyslu Usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 je součástí ústavního pořádku ČR), tvrdil že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou s ním v rozporu, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby svým nálezem rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný jím dne 7. 12. 1994, ve věci Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 3 C 88/92, jako soudu odvolacího, z r u š i l. Z předloženého opisu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky (J.C. a S.H.) byl před Okresním soudem v Chrudimi veden spor o restituční nároky stěžovatele, že obecné soudy stěžovateli přiznaly postavení oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. (aktivní legitimaci), a pokud z části těmto jeho nárokům nevyhověly, stalo se tak proto, že oba obecné soudy dospěly ke shodnému právnímu závěru, dle něhož nelze za osoby povinné (§ 4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.) pokládat ty, které věc (šlo o nemovitost, resp. její 1/2) získaly (jako je tomu v této věci) děděním, tedy nikoli přechodem vlastnického práva; Krajský soud jako soud odvolací ve svém rozhodnutí zdůraznil, že mezi pojmy "převod" a "přechod" vlastnického práva je očividný rozdíl, který nelze ztrácet ze zřetele, neboť jiný výklad (v tom smyslu, jak se toho i v tomto řízení domáhá stěžovatel) by byl výkladem contra legem, a to bez ohledu na to, jaký byl (při přijímání zákona, resp. jeho novely) skutečný záměr zákonodárce. Z vyloženého résumé jak ústavní stížnosti, tak i jí napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem, toliko polemizuje s právními závěry obecných soudů, aniž by vzal na zřetel na to, že Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, a že v důsledku toho jej nelze pokládat za další jejich přezkumnou instanci, zejména nevytýká-li řízení před těmito soudy pochybení, která by měla svůj ústavně-právní důvod v porušení zásad pojatých do č1. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (k tomu sr. kupř. Nález Ústavního soudu ČR ve věci III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. I, C. H. Beck, Praha 1994). Co do odkazu stěžovatele na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, i zde sluší odkázat jej na stanovisko Ústavního soudu ČR vyjádřené již dříve, totiž, že co do ústavní ochrany vlastnictví je toto jeho právo chráněno jen tehdy, jestliže jde o právo již dříve existující (konstituované), a že pouhý spor o takové právo, v němž jeho existence jako takového in concreto má být teprve zjištěno nebo má být (na základě hmotněprávních předpisů) konstituováno, ústavně chráněn není a jak z povahy věci vyplývá, ani chráněn být nemůže (viz Nález citovaný dříve). Jestliže tedy stěžovatel ústavně-právní otázky spojené s posouzením jeho ústavní stížnosti opomíjí, nezbylo než - s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR - rozhodnout o podané ústavní stížnosti tak, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno, neboť zjevnost její neopodstatněnosti vyplývá též, mimo jiné, z dříve konstantní judikatury Ústavního soudu ČR. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 4. 4. 1995 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR