III.ÚS 452/06
V PLATNOSTI- NS 6 Tdo 1622/2005
- ÚS III.ÚS 452/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože napadené rozhodnutí neporušilo ústavně zaručená práva. Soud uvedl, že dovolací soud se věcně zabýval všemi námitkami stěžovatele a jejich odůvodnění bylo v souladu s ústavními zásadami. Ústavní soud není nadřazeným orgánem pro přezkum skutečností nebo výkladu práva, jehož rozhodnutí je omezeno na kontrolu ústavního porušení. Proto nebyly splněny podmínky pro projednání stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1622/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2006 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1622/2005, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele a M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2006, sp. zn. 12 To 43/03. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tím, že se pokusil zapůjčit traktorové rypadlo s úmyslem jej nevrátit. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud o jeho dovolání a o dovolání M. H. rozhodl již jednou, a to usnesením ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 114/2004, tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítají, což odůvodnil tím, že nebyl dán dovolateli uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (a ani jiný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 trestního řádu). Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04. V souvislosti s tím stěžovatel namítá, že dovolací soud sice zaujal stanovisko k námitkám, s nimiž se dle Ústavního soudu měl vypořádat, přesto však prý nepostupoval tak, jak z uvedeného nálezu vyplývalo. Konkrétně pak stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu jeho závěr, že mělo jít o pokus trestného činu, protože šlo o bezprostřední ohrožení předmětu útoku; dle stěžovatele se jednalo o nezpůsobilý pokus, neboť pracovník půjčovny uzavřel smlouvu o zapůjčení daného zařízení na základě pokynu policie a instruoval i spoluobviněného J. J., jak s ním odjet; poté, co se to podařilo, došlo k zásahu policie. V souvislosti s tím stěžovatel namítá, že dovolací soud "zlehčuje" úlohu policie, a tvrdí, že čin bez jejího zásahu nemohl být spáchán. Stěžovatel také polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že obžalovaní činili své kroky s úmyslem věc nevrátit; stěžovatel má dle všeho za to, že skutečnosti, na nichž je tento závěr založen, tento dostatečně neodůvodňují, a že tedy mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Konečně stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že neposoudil výrok odsuzujícího rozsudku, v němž je obsaženo slovní spojení "po uzavření smlouvy", jako vadný; dle stěžovatele jde u této smlouvy o absolutně neplatný právní úkon, k čemuž mělo být z úřední povinnosti přihlédnuto. Stěžovatel proto zastává názor, že Nejvyšší soud se s právním názorem Ústavního soudu na otázku patřičného rozsahu interpretace § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl ztotožnit, a tak navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil následně k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se dovolací soud neřídil právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše citovaném nálezu. Ovšem z tohoto nálezu plyne, že důvodem kasace předchozího usnesení Nejvyššího soudu byla příliš restriktivní, a v důsledku toho protiústavní interpretace ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na jejímž základě se dovolací soud odmítl věcně zabývat námitkami dovolatelů. V napadeném rozhodnutí se však Nejvyšší soud všemi námitkami, které uplatňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, zabýval, což stěžovatel sám v ústavní stížnosti připouští. Z toho pak ale plyne, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry, které vyslovil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. V této souvislosti je Ústavní soud nucen připomenout to, co pravidelně opakuje ve svých rozhodnutích, tedy že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Za situace, kdy se dovolací soud s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, tj. jak námitkou nesprávného posouzení stádia předmětné trestné činnosti, tak zaviněním stěžovatele, jakož i námitkou, týkající se neplatnosti smlouvy o zapůjčení daného zařízení, zabýval, přičemž se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal, když řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil, proč není možno se s nimi ztotožnit, předpoklady ingerence Ústavního soudu do jeho rozhodování nejsou naplněny. K tomu možno dodat, že s odůvodněním napadeného rozhodnutí je možno se plně ztotožnit. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.