III.ÚS 456/99
V PLATNOSTIÚstavní soud ČR odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti vyhlášce obce o závazné části územního plánu. Návrh byl podán proti normativnímu právnímu aktu, který nebyl určen konkrétnímu jednotlivci, ale ovlivňoval blíže neurčený okruh osob. Soud upozornil, že podání ústavní stížnosti proti takovému aktu je možné pouze pro určité subjekty, jejichž oprávněnost nebyla splněna. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, který vylučuje účastníky neoprávněné k podání návrhu.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Mgr. O. P., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti vyhlášce obce Průhonice č. 1/1999, o závazné části územního plánu sídelního útvaru Průhonice - Čestlice - Zdiměřice, ze dne 3. 8. 1999, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 15. 9. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 16. 9. 1999. Návrh směřoval proti vyhlášce obce a byl výslovně označen jako ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Uvedené ustanovení Ústavy ČR definuje rozhodovací pravomoc Ústavního soudu, pokud jde o pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Toto ustanovení, procesně upravené v ustanoveních § 72 až 84 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), umožňuje ochranu práv jednotlivce proti zásahům formou tzv. individuálního právního (správního) aktu, tedy v případě, kdy je rozhodováno o právech a povinnostech konkrétního a individuálními znaky určeného okruhu osob. Naproti tomu v čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR je definováno rušení tzv. jiných právních předpisů (nikoliv zákonů) nebo jejich ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, a takové rozhodování je procesně upraveno v ust. § 64 až 71 zákona, o Ústavním soudu. V daném řízení je poskytována ochrana proti normativním právním aktům, které jsou adresovány blíže nekonkretizovanému okruhu osob. Mezi takové právní akty patří právě vyhlášky obcí. K povaze územního plánu se Ústavní soud vyslovil v nálezu Pl. ÚS čj. 17/95, publikovaném pod č. 67, sv. 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Uvedl, že územní plán je opatření směřující do budoucna a je výrazem snahy o slaďování zájmů veřejných se zájmy partikulárními, a že do této sféry činnosti nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Dále pak Ústavní soud uvedl, že ta část, kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu, je normativním aktem pouze v té části, která obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb. To, že se v předmětné věci jednalo o územní plán velkého územního celku, není pro posouzení věci rozhodné. Je tedy zřejmé, že navrhovatel, ač ústavní stížnost výslovně podřídil ust. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, fakticky brojí proti porušení práv a svobod normativním aktem. V ust. § 64 zákona o Ústavním soudu je však přesně vymezen okruh subjektů, které jsou oprávněny podávat návrh na zrušení jiného právního předpisu, tedy i vyhlášky obce. Vzhledem k tomu, že navrhovatel neodpovídá ani jednomu z uvedených subjektů, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, aniž by se dále zabýval tvrzením obsaženým v návrhu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 1999
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.