III.ÚS 467/01
V PLATNOSTI- VS Olomouc 3 Ntv. 3/2001
- NS 3 Tvo 62/2001
- ÚS III.ÚS 467/01
Ústavní soud ČR odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo stěžovateli doručeno. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož se lhůta pro podání stížnosti počítá od doručení posledního prostředku. Neschopnost doručení rozhodnutí znamená nesplnění podmínky přípustnosti stížnosti. Soud upozornil, že nedostatek soudního řízení může být důvodem pro stížnost dle zákona o soudním řízení.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti K. B., zast. JUDr. J. X., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, ze dne 16. 5. 2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv. 3/2001, ze dne 24. 4. 2001, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Ntv 3/2001, kterým bylo rozhodnuto (§ 71 odst. 3 trestního řádu) o prodloužení trvání vazby navrhovatele. Svůj návrh odůvodňuje tím, že podle jeho přesvědčení oba obecné soudy rozhodly v rozporu s šl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a též čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt). Tento rozpor spatřuje v pochybení soudů, které nerespektovaly svou zákonem jim stanovenou povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit (§ 134 odst. 2 trestního řádu), čímž měly zasáhnout jeden z principů spravedlivého procesu, který vylučuje libovůli v rozhodování soudů. Ústavní soud z hlediska ust. § 43 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, především zjišťoval, zda podaná návrh splňuje podmínky obsažené v odst. 1 uvedeného zákonného ustanovení. Z obsahu příslušného spisového materiálu a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, ze dne 16. 5. 2001, bylo doručeno toliko právnímu zástupci obviněného, tedy stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, JUDr. J. X. V dané věci učinil Ústavní soud dotaz i na navrhovatele, který na něj nereagoval a dále i na věznici, ve které se navrhovatel v době doručování napadeného rozhodnutí nacházel. Tou byla věznice Brno a z přípisu, který Ústavní soud obdržel dne 31. 12. 2001 plyne, že na základě evidenční karty korespondence navrhovatele (obviněného), nebylo uvedené rozhodnutí (příslušné spisové značky) jmenovanému doručeno. Totéž vyplývá i se samotné evidenční karty korespondence, který byla k označenému přípisu připojena. Z vyjádření Nejvyššího soud ČR k podanému návrhu plyne, že podle jeho přesvědčení nebyla zasažena navrhovatelova základní práva a svobody, odkázal dále na důvody svého rozhodnutí s tím, že navrhl ústavní stížnost zamítnout, pokud nebude odmítnuta. Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu, je aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze ta osoba, jež tvrdí, že byla zásahem orgánu veřejné moci dotčena ve svých základních právech a svobodách. Plynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti se pro tuto osobu pak dle § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, odvíjí ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. V daném případě se jedná o doručení postupem, který předpokládá trestní řád. V daném případě a v uvedené fázi trestního řízení tak podle § 137 odst. 4 trestního řádu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí. Bez splnění této povinnosti nemůže rozhodnutí nabýt právní moci (§ 140 trestního řádu). Bylo-li v dané věci zjištěno, že usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, nebylo stěžovateli doručeno, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat nesplnění podmínky pro podání ústavní stížnosti obsažené v § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, čímž byl dán důvod jejího odmítnutí pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. o Ústavním soudu, per analogiam. Z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud připomíná, že nedostatek soudního řízení, zakládá stížnostní důvod pro průtahy řízení dle §§ 26 a 35 zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2002
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.