III.ÚS 47/2000
V PLATNOSTI- MS Praha 7 To 504/99
- ÚS III.ÚS 47/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí nižších soudů, protože Ústavní soud nemá pravomoc přezkumem hodnocení důkazů. Stěžovatel neuváděl konkrétní důkazy, které by byly získány nesouladně s právním řádem. Závěr byl založen na ustálené judikatuře, podle níž nebyly porušeny základní práva na soudní ochranu.
Rubrum
III. ÚS 47/2000 Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. O. B., zastoupeného JUDr. A. G., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1999, sp. zn. 7 To 504/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. srpna 1999, sp. zn. 15 T 72/99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 72/99, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1999 (7 To 504/99) a spolu s ním také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. srpna 1999 (15 T 72/99), a tvrdil, že označené soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a spolu s tím také práva z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti došlo k porušení zmíněných práv tím, že obecné soudy jej uznaly vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru (§ 249a odst. 2 tr. z.), ačkoli - stručně shrnuto - pro závěry o jeho vině, zřejmě pod aspektem presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), nebylo dostatek přesvědčivých důkazů. S odkazem na to, že ani řízení před obecnými soudy neodpovídá (zejména pro jeho neúplnost) zásadám stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jsou z přezkumu Ústavním soudem vyloučena všechna tvrzení stěžovatele pokud směřovala vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), zejména jestliže ani stěžovatel netvrdí, že by důkazy, o něž obecné soudy svá skutková zjištění opřely, byly získány (a provedeny) způsobem nesouladným se zásadami stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a že by tak byly splněny ony zvláštní podmínky (rovněž již dříve Ústavním soudem vyložené - k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které by ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných v této věci umožnily; v těchto souvislostech jeví se i námitka stěžovatele co do kusosti řízení jako nedůvodná, a to nejen pro dostatečně zřetelné důvody vyložené zejména soudem I. stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož je současně patrno, proč tento soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele (str. 7 rozsudku soudu I. stupně) a z jakých (zjištěných) skutkových okolností ve svých úvahách vycházel. Protože - rovněž ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu - Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), nelze rozhodnutím obecných soudů ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic podstatného vytknout, zejména jestliže stěžovatel ani v odůvodnění ústavní stížnosti, spokojiv se pouze s obecným a povšechným tvrzením o neúplnosti řízení, své výtky nekonkretizuje a neuvádí co a kterým důkazem (v rozporu se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy) by mělo být prokázáno, skutečnost, že klíče od posuzovaného bytu měl k dispozici 16letý syn M., je pro povinnost stěžovatele vůči poškozené nerozhodná. Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatele stran omezení jeho procesních práv jako obžalovaného, a to nejen pro důvody patrné z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu I. stupně (str. 4 rozsudku), ale i proto, že proti tvrzeně nesprávnému postupu soudce v hlavním líčení (omezení slova) se procesně přípustným způsobem neohradil, a tak z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně (ústavně zaručeného) práva poskytuje; z hlediska procesní čistoty řízení před obecnými soudy nebylo třeba se tímto tvrzením podrobněji zabývat. Protože v postupu obecných soudů nebyla zjištěna taková pochybení, která by pod aspekty ochrany ústavnosti bylo lze označit jako ústavně nesouladná, též s přihlédnutím k důvodům již vyloženým, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 16. března 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.