III.ÚS 476/2000
V PLATNOSTI- VS Praha 4 Cmo 16/2000
- ÚS III.ÚS 476/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněnou žalobu. Soud uvedl, že náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. není závislá na splatnosti částky v době podání žaloby. Ústavní soud nepřebírá přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud byly ustanovení zákona správně aplikována. Závěry soudů byly vyčerpávajícím způsobem odůvodněny, což vylučuje zásah Ústavního soudu.
Rubrum
III. ÚS 476/2000 Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2000, sp. zn. 4 Cmo 16/2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2000 (4 Cmo 16/2000-58) a tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo a svoboda na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení citovaného ustanovení Listiny základních práv a svobod stěžovatelka spatřuje v tom, že napadeným usnesením obecného soudu bylo rozhodnuto o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení, které byly přiznány navrhovatelce (v řízení před obecnými soudy) přesto, že "žalovaná částka nebyla v době podání žaloby ani v době vydání předmětného rozsudku splatná", z čehož dovozuje, že žaloba navrhovatelky byla podána bezdůvodně, a proto jí nepřísluší ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. náklady řízení, neboť stěžovatelka nezavinila, že řízení muselo být zastaveno. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně, jak se tato jeho pravomoc projeví ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nezákonnost" má spočívat výhradně v tom, že obecný soud aplikoval na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před nimi jiné ustanovení nebo je vyložil jiným způsobem, než by (podle přesvědčení stěžovatelky) měl v souvislosti s jejím postavením a procesním chováním, kde - jak tvrdí - nezavdala důvod pro podání návrhu na zahájení řízení a tedy nezavinila, že muselo být řízení před obecným soudem zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Pokud totiž obecný soud aplikoval ustanovení občanského soudního řádu (§ 146 odst. 2 věta druhá) a své rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu, nadto v rámci rozhodování o nákladech řízení; o porušení Listiny základních práv a svobod nejde totiž tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a jak při aplikaci z něj vycházejí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nadto zřejmé, že vrchní soud jako soud odvolací se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky, které v rámci svého odvolání uplatnila a také zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí a závěry stran náhrady nákladů řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecný soud, jak již bylo konstatováno, zcela vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a pouhá polemika stěžovatelky se závěry obecného soudu, založená na tom, že nesouhlasí s tím, že musí hradit náklady řízení, nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných. Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti proto neshledal svou pravomoc přezkoumávat právní závěr obecného soudu tak, jak s nimi stěžovatelka vede polemiku, a proto ústavní stížnost stěžovatelky byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V Brně dne 23. listopadu 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.