Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 479/03

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2004-02-25 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:2004:3.US.479.03

  1. OS Olomouc 5 T 79/2003
  2. KS Ostrava 2 To 818/2003
  3. ÚS III.ÚS 479/03
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se nevyjádřil konkrétně, které důkazy byly opomenuty, ani co by těmito důkazy mělo být prokázáno. Soudy I. stupně a odvolací soud zohlednily všechny důkazy, které měly význam pro zjištění skutkového stavu. Ústavní soud nesmí přezkoumat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, pokud nejsou porušeny ústavní práva.

Rubrum

III. ÚS 479/03 Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R. zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. října 2003, sp. zn. 2 To 818/2003, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2003, sp. zn. 5 T 79/2003, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu, v souladu se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné a vykonatelné usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. října 2003 (2 To 818/2003-801) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2003 (5 T 79/2003-715) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), spočívající "v opominutí (neprovedení a žádné nebo nedostatečné vypořádání se s nimi v odůvodnění rozsudků obou stupňů) téměř všech důkazů, navržených stěžovatelem k prokázání jeho neviny, ohledně některých skutků, kladených mu obžalobou za vinu". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, zrušil. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2003 (5 T 79/2003-715) byl stěžovatel uznán vinným skutkem, že v době od 29. listopadu 2002 do 5. května 2003 se společně s odsouzenou V. H. nebo s dalším nezjištěným pachatelem dopustil celkem 34 útoků proti cizímu majetku. V odsuzujících rozhodnutích obecných soudů blíže popsanými jednáními se stěžovatel dopustil trestných činů krádeže [§ 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák.], porušování domovní svobody (§ 238 odst. 1, 2 tr. zák.) a poškozování cizí věci (§ 257 odst. 1 tr. zák.). Stěžovateli byl uložen úhrnný společný trest odnětí svobody na 20 měsíců nepodmíněně a trest zákazu pobytu ve správním obvodu obcí Olomouc, Litovel, Uničov a Šternberk na dobu 18 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Pro další čtyři útoky byl stěžovatel obžaloby zproštěn. K odvolání stěžovatele přezkoumal odvolací soud (Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc) zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku soudu I. stupně (§ 254 tr. ř.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem I. stupně i s právním posouzením věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svá tvrzení, dle nichž mělo dojít k opomenutí všech důkazů jím navržených, blíže nekonkretizoval. Neuvedl ani, které důkazy byly opomenuty a co by mělo být těmito opomenutými důkazy prokázáno (vyvráceno). Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jak je vpředu označeno, vyplývá, že stěžovatel se zčásti k trestné činnosti doznal, část útoků popřel. Soud I. stupně bral v úvahu i to, že v hlavním líčení změnil oproti přípravnému řízení svoji výpověď. Dále je zde uvedeno, že v bodech, které stěžovatel popírá, je jednoznačně usvědčován výpovědí již odsouzené V. H., která v přípravném řízení a u hlavního líčení podrobně popsala jednání, kterého se společně se stěžovatelem dopustila. Z některých útoků, které popírá, jej podle soudu I. stupně usvědčují výpovědi svědků V. Z., J. S. a J. Ž., kteří jej jako pachatele u hlavního líčení bezpečně poznali. Dále jako podklad posloužila soudu I. stupně stěžovatelem učiněná výpověď v přípravném řízení. V této souvislosti je konstatováno, že při prověrce o výpovědi na místě samém stěžovatel označil chaty a další objekty, kde se dopustil trestné činnosti. Šlo o neodkladný úkon, před jehož započetím byl stěžovatel vyslechnut a řádně poučen, když regulérnost této prověrky potvrdili svědci J. V., A. P. a M. S. s tím, že stěžovatel sám bez jakéhokoliv nucení nebo předstírání jednotlivé objekty označil. Na základě uvedeného nelze než přisvědčit obecným soudům, že v dané věci bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, vyplývá, že tento soud se tvrzeními stěžovatele stran toho, že se soud I. stupně nevypořádal se všemi okolnostmi, které by vedly k objasnění všech důležitých okolností (zejména že nevyslechl všechny svědky, které navrhoval stěžovatel) zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal (§ 134 odst. 2 tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tomuto obecnému soudu cokoli vytknout. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc) rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, za splnění kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se za tak zvané "opomenuté důkazy" považují důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995, a další). Dle povahy tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti však tento brojí spíše proti tomu, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy. Stran tohoto tvrzení stěžovatele se v uvedených souvislostech sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. posledně označený nález), jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jak se v dané věci stalo. Ústavní soud proto uzavírá, že nedošlo v této věci k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 25. února 2004

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.