III.ÚS 481/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Patrika Altnera a 2) Mgr. Veroniky Altnerové, zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2022, č. j. 75 C 116/2021-45, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelé domáhají zrušení výroku II. v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva a ústavní principy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným výrokem obvodní soud vyhověl návrhu obsaženému v intervenční žalobě Mgr. Marie Hájkové a JUDr. Václava Halbicha (dále jen "žalobci") a rozhodl, že "řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 75 C 116/2021 se spojuje s řízením vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 24 C 265/2000, a to k věci vedené pod sp. zn. 24 C 265/2000." 3. Stěžovatelé tento závěr obvodního soudu napadají, přičemž poukazují zejména na rozpor stěžovaného výroku s usnesením téhož soudu ze dne 15. 10. 2021, č. j. 24 C 265/2000-1150, jímž bylo rozhodnuto o návrhu žalobců na spojení řízení podle ustanovení § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") tak, že "návrhu na spojení řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 265/2000 s řízením vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 75 C 116/2021 se nevyhovuje." Upozorňují, že vzniklá procesní situace, s níž dle jejich názoru procesní právo vůbec nepočítá, kdy zde existují dvě zcela protichůdná usnesení téhož soudu, je zcela nežádoucí, a proto se dovolávají zrušení shora specifikovaného výroku napadeného rozhodnutí.

4. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek řízení, tzn. zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.

6. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje na jejich procesním postavení. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení, v němž vystupují jako žalobci, skončeno, pokud s jeho výsledkem nebudou souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

9. V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení obvodního soudu, kterým bylo vyhověno návrhu žalobců na spojení věcí ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř. Toto rozhodnutí však nelze podle rozhodovací praxe Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovatelům k ochraně jejich práv. Jedná se totiž o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky, týkající se například nehospodárnosti postupu soudu, mohou stěžovatelé uplatnit v dalším průběhu řízení. Shodným způsobem Ústavní soud ostatně posoudil v minulosti otázku přezkumu usnesení, jímž bylo obecným soudem rozhodováno o návrhu účastníka na spojení věcí, např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2152/19 ze dne 12. 8. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 2113/18 ze dne 31. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 971/13 ze dne 4. 9. 2013 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1378/18 ze dne 11. 5. 2018. Ústavní soud přitom v této konkrétní věci neshledal důvod, aby se od již dříve vyslovených závěrů odchýlil.

10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2022 Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj