III.ÚS 486/06
V PLATNOSTICitované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., právně zastoupené JUDr. Jiřím Nohou, advokátem AK se sídlem Senovážné nám. 24/977, 116 47 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, za účasti Nejvyššího soudu ČR , jako účastníka řízení, t a k t o:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 6. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 22. 10. 2003 č. j. 5 C 1020/2002-97, ve výroku pod bodem I. určil, že vlastníkem pozemku v obci Nezabudice, katastrální území Nezabudice, okres Rakovník, označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl "f" o výměře 213 m2, je žalobkyně Z. J. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v Rakovníku na LV č. 61 pro obec a k. ú. Nezabudice na LV č. 61 (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. pak okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a katastrálním území Nezabudice, okres Rakovník, označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, na parcele č. 4/1 jako díl "g". Ve výroku pod bodem III. okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného JUDr. J. Š. rozsudkem ze dne 27. 1. 2004 č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 Cdo 1568/2004-156 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004 č. j. 23 Co 494/2003-133 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud vyšel z právních názorů Nejvyššího soudu ČR již publikovaných, že "dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování" a z názoru, že "tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí". Podle dovolacího soudu je třeba otázku dobré víry držitele vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Dovolací soud poukázal rovněž na již vyslovený názor, že "dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává". Podle názoru dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe nemůže být oprávněný držitel věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě podle dovolacího soudu nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel. Dovolací soud uzavřel, že není pochyb o tom, že sdělení žalovaného žalobkyni, že předmětný pozemek je jeho a nikoli žalobkyně (poprvé žalovaný žalobkyni napsal o této skutečnosti dopis v roce 1989, jak sama žalobkyně potvrdila), jakož i následná jednání mezi účastníky, musela objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří, čímž došlo k zániku její dobré víry. Protože předpoklad existence dobré víry žalobkyně k 1. 1. 1992 nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s ohledem na možnost vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně, uvedl dovolací soud. Pokud odvolací soud považoval žalobkyni k 1. 1. 1992 jako oprávněnou držitelku sporného pozemku a v návaznosti na to dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně vydržela vlastnictví ke spornému pozemku, věc po právní stránce neposoudil podle dovolacího soudu správně. Následně pak odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu - rozsudkem ze dne 1. 3. 2005 č. j. 23 Co 10/2005-167 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2003 č. j. 5 C 1020/2002-97 v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku č. 4/1 díl "f" o výměře 213 m2 v obci Nezabudice, katastrálním území Nezabudice, zapsaného na LV č. 61 u Katastrálního úřadu v Rakovníku, zamítl s odůvodněním, že k 1. 1. 1992 předpoklad existence dobré víry žalobkyně k předmětnému spornému pozemku nebyl naplněn a nemohlo tak dojít k vydržení jejího vlastnického práva k tomuto pozemku, když okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně jsou pro výsledek daného sporu s ohledem na možnost vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 bez významu. Odvolací soud dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení. Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně dovoláním. Rozsudkem ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že právnímu posouzení věci odvolacím soudem, který byl vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 29. 11. 2004, od něhož dovolací soud neměl důvod se odchýlit, nelze nic vytknout. K námitce dovolatelky, že dobrou víru o tom, že jí sporný pozemek patří, nepozbyla, dovolací soud dodal, že není podstatné, zda vlastník pozemku informující "domnělého vlastníka" o skutečném (právním) vlastnictví pozemku svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části). Není také podle dovolacího soudu nezbytné, aby vlastník pozemku vyvracel dosavadní přesvědčení držitele věci o tom, že mu věc patří. Sdělení žalovaného žalobkyni v roce 1989, že sporný pozemek patří jemu a nikoli jí, a následná jednání mezi účastníky v roce 1990, byla objektivně způsobilá vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, zda jí sporný pozemek patří. Tím došlo k narušení, resp. zániku její dobré víry. Protože žalobkyně ke dni 1. 1. 1992 v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, nebyla, nemohla k němu k uvedenému datu vlastnické právo vydržet. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR zcela popřel konkrétní okolnosti případu a založil své rozhodnutí na akcentu absence dobré víry na straně žalobkyně a "kategoricky oslabil subjektivní právo žalobkyně i jako účastníka řízení". Stěžovatelka je přesvědčena, že "soud prvního stupně i soud odvolací rozhodly v dané věci správně, ale rozhodnutí soudu dovolacího, které je založeno a odůvodněno dobrou vírou, porušuje čl. 11 odst. 1 Listiny, a chybějící, resp. neexistující intabulační zápis nemůže být podle stěžovatelky rozhodujícím kritériem pro zjištění oprávněného držení (vlastnictví) sporného pozemku, když veškeré doložené a zjištěné okolnosti mluví ve prospěch žalobkyně". Stěžovatelka se dovolává aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Dovolací soud podle stěžovatelky vynesl překvapivé rozhodnutí, které neodpovídá skutkovému zjištění a právnímu závěru projednávané věci. Stěžovatelka je toho názoru, že v předmětné věci "soud prvního stupně i soud odvolací vylíčily zcela jasně a srozumitelně skutkové okolnosti i právní závěry, uvedly, jaké skutečnosti vzaly do úvahy, kterými se řídily na obou stranách účastníků a jaké úvahy je vedly k tomu, že potvrdily dobrou víru žalobkyně". Oproti tomu dovolací soud prý negoval zjištěné a prokázané skutečnosti obou obecných soudů. Výklad a závěr dovolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla v dobré víře, je podle stěžovatelky v krajním nesouladu s provedenými důkazy a zjištěními, a s právním hodnocením soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které byly v této věci objektivně zjištěny. Stěžovatelka proto tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již uvedla ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, s nimiž se dovolací soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, náležitě vypořádal. Jeho rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí Krajského soudu v Praze, v němž byl odvolací soud vázán právním názorem předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, není v rozporu s příslušnou právní úpravou, a v těchto rozhodnutích obecných soudů je také dostatečně a přesvědčivě vysvětleno, proč žalobkyně (stěžovatelka) nemohla být k 1. 1. 1992 v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří. Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba podotknout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Toto právo zajišťuje spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005 č. j. 23 Co 10/2005-167), jakož i v obou rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 Cdo 1568/2004-156, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186) považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, ať už jde o stěžovatelkou namítané porušení čl. 11 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny, či jiných ústavně zaručených práv. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2006 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.