III.ÚS 49/12
V PLATNOSTI- OS Kolín 4 T 103/2009-65
- ÚS III.ÚS 49/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, včetně instanční stížnosti proti napadeným usnesením. Soud upozornil, že ústavní stížnost je přípustná až po skončení všech instančních kroků, včetně řízení o opravných prostředcích. Závěr byl opřen o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který stanoví princip subsidiarity. Věcné námitky stěžovatele proto nebyly předmětem posouzení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 5. 2010, č. j. 4 T 103/2009-65, a ze dne 4. 10. 2011, č. j. 4 T 103/2009-77, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecného soudu, která byla vydána v jeho trestní věci. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 19. 5. 2010, č. j. 4 T 103/2009-65, rozhodl tak, že podle § 60 odst. 1 písm. b) tr. zákona se odsouzenému stěžovateli, jemuž byl trestním příkazem téhož soudu ze dne 12. 6. 2009, č. j. 4 T 103/2009-47, uložen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců, o dalších deset měsíců prodlužuje zkušební lhůta podmíněného odsouzení. Posléze Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 4. 10. 2011, č. j. 4 T 103/2009-77, rozhodl, že podle § 60 odst. 1 tr. zákona se vykoná trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, uložený mu výše konkretizovaným trestním příkazem, přičemž s poukazem na § 39a odst. 2, písm. b) tr. zákona stěžovatele zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se o existenci a obsahu ústavní stížností napadených usnesení dozvěděl až nahlédnutím do spisu Okresního soudu v Kolíně dne 3. 1. 2012. Namítá, že okresní soud nerespektoval při doručování těchto usnesení procesní pravidlo vtělené do § 64 odst. 4 písm. a) tr. řádu, podle něhož nelze uložit doručovanou zásilku podle § 64 odst. 2 tr. řádu, doručuje-li se obviněnému ... předvolání k ... veřejnému zasedání. Poukazuje, že "nebyl řádně k žádnému z uvedených veřejných zasedání předvolán", neboť "zásilka byla vždy uložena na poště" a "po uplynutí úložní doby" došlo k jejímu "vrácení zpět soudu", resp. (v případě pozdějším) "vložení do schránky na adrese Č. B.". Z procesního spisu se přitom nenaznačuje ani pokus o doručení prostřednictvím "policejního orgánu nebo orgánu obce" (§ 62 odst. 1 tr. řádu). Stěžovatel současně dovozuje, že důvody pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nebyly dány (§ 202 odst. 2 ve spojení s § 238 tr. řádu). Posléze stěžovatel vyjadřuje "důvodnou obavu", že jelikož na obou usneseních "je již vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti", (instanční) stížnost, kterou proti nim podal dne 4. 1. 2012 (tj. den před odesláním stížnosti ústavní) bude odmítnuta pro opožděnost. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. To je významné potud, že tak je tomu v projednávané věci. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti. V obecné rovině není pochyb, že (instanční) stížnost podle § 141 a násl. tr. řádu téhož předpisu je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí. Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě (instanční) stížnosti, stěžovatelem podané proti oběma usnesením Okresního soudu v Kolíně, která souběžně napadl posuzovanou stížností ústavní. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá. Posouzení námitek stěžovatele, včetně těch, jež vznesl v ústavní stížnosti, je úkolem obecných soudů (Krajského soudu v Praze) v dalších stadiích řízení, včetně řízení o opravných prostředcích, jež jsou mu k dispozici. Stojí za zaznamenání, že o situaci podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde (stěžovatel ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku v ústavní stížnosti polemiku nevede). Výjimečné okolnosti, jež zakládají možnosti postupu podle tohoto ustanovení, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát ve své judikatuře, kterou ilustrativně shrnuje komentář autorů Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, str. 383 a násl.), a odkaz na něj je zde postačující. Podstatné je, že rozhodné závěry, vyslovované ve prospěch aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, míří na situace, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, leč řízení o něm vedeno není (nebylo); naopak je zásadně nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá (srov. sp. zn. III. ÚS 254/10 nebo III. ÚS 60/11), což je závěr i pro věc posuzovanou určující. Napadené rozhodnutí musí být rozhodnutím konečným, a tak tomu v dané věci - podle stěžovatele - není, resp. jde o otázku v dosahu instančního přezkumu stížnostním soudem. Jak bylo již předznačeno, stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností (posléze) napadl rozhodnutí, která budou v jeho věci vydána "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže mu budou vskutku nepříznivá. Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v dosavadní judikatuře Ústavního soudu - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (předčasná), a proto ji soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl. Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a ani zvláštního negativního výroku zde netřeba.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2012 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.