III.ÚS 49/15
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se v ní vyjádřil proti rozhodnutí, které zrušilo výrok o zaplacení částky a nákladů, a tvrdil, že byly nesprávně posouzeny důkazy. Soud uvedl, že obecné soudy mají svobodu hodnotit důkazy v rámci svého uvážení a že stěžovatel nemohl ukázat, že byly porušeny základní práva. Ústavní soud také zdůraznil, že jeho úlohou není nahrazovat obecné soudy při posouzení skutečností nebo právní úvahy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Nováka, zastoupeného JUDr. Pavlem Stratílkem, advokátem, AK se sídlem v Chocni, Jungmannova 302, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2014 č. j. 26 Co 187/2014-107, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 6. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2015, Vladimír Novák (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 151 727,20 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti, napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 11. 2013 rozsudkem č. j. 5 C 15/2012-68 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému Miroslavu Jonášovi povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci částku 151 727,20 Kč s přísl. (výrok I), a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 46 086 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok II). Dne 23. 10. 2014 rozsudkem č. j. 26 Co 187/2014-107 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 5 C 15/2012-68 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému ve stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce na nákladech řízení před nalézacím soudem částku 45 254 Kč (výrok II), rozhodl o nákladech státu v řízení před nalézacím soudem (výrok III), a nákladech odvolacího řízení (výrok IV). III. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal na zásadu volného hodnocení důkazů v ustanovení § 133 o. s. ř. a dále tvrdil, že neúplně zjištěný stav věci v důsledku neprovedení důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat skutečný počet uživatelů teplé užitkové vody v domě žalovaného, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům a vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů. Odvolací soud nevzal v úvahu jeho účastnickou výpověď o počtu uživatelů, a absenci objektivních důkazů při svém rozhodování zcela pominul. Nevzal v úvahu též závěry znaleckého posudku, že se jednalo o vady odstranitelné, žalovaný neměl právo na zrušení smlouvy a mohl pouze uplatnit svá práva z odpovědnosti za vady. Odvolací soud tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže na daný případ aplikoval ustanovení § 655 odst. 1 obč. zákoníku. Napadený rozsudek je tak podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") neprovedením všech jeho důkazních návrhů (aniž by tyto neprovedené návrhy blíže specifikoval), což dle jeho přesvědčení vedlo k nesprávným skutkovým a právním závěrům při posouzení věci soudem. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Pokud jde o obecnou námitku stěžovatele, že "neprovedením důkazních návrhů, jimiž ... zamýšlel dokázat skutečný počet uživatelů teplé užitkové vody v domě", bylo věcí stěžovatele ji uplatnit - v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti - již v odvolání. Jen při splnění této podmínky by se jí Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti mohl opětovně zabývat; z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ani ústavní stížnosti samotné, však nelze dovodit, že tato podmínka byla splněna. Stěžovatelem tvrzené nedostatky dokazování v řízení před soudem Ústavní soud proto neakceptoval (neboť mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení). V tomto směru však ústavní stížnost žádné konkrétní výhrady vůči postupu odvolacího soudu neobsahuje. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je, mimo jiné, posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení v civilní věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem napadené rozhodnutí v tomto směru nezakládá pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit, a že ani v žádném jiném aspektu nelze v tomto rozhodnutí shledat protiústavnost. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.