III.ÚS 506/06
V PLATNOSTI- KS Plzeň 9 To 496/2005
- ÚS III.ÚS 506/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku, který mu uložil podmíněný trest za ohrožení bezpečnosti dopravy jako řidič tramvaje. Soud se nezabýval skutkovými otázkami, protože je vázán na kontrolu ústavnosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze stížnost odmítnout bez dalšího řízení, pokud je zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 9 To 496/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. května 2005, sp. zn. 6 T 129/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud Plzeň-město v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) a odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit jako řidič tramvaje dne 18. června 2002 v Plzni. Příslušný skutkový děj je detailně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto vyjma části ve výroku o náhradě škody, kde Krajský soud v Plzni odkázal poškozenou společnost Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá ústavní stížností zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené nedostatky rozhodnutí, která se nevypořádala se skutkovými problémy celé věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu, a to s ohledem na to, že takovéto dovolání by nebylo přípustné, když stěžovatel zpochybňuje toliko hodnocení obecných soudů v oblasti skutkové. Ústavní soud k tomu v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení questio facti provedeného v řízení před obecnými soudy, a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení. Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda rozhodnutím soudu prvého nebo druhého stupně nebyla porušena stěžovatelova základní práva. To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou všech stěžovatelových námitek se Krajský soud v Plzni více než dostatečně vypořádal. V rozporu s tím, co uvádí stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, se Krajský soud v Plzni podrobně vypořádal se stěžovatelovou argumentací ohledně tvrzeného rozporu mezi dvěma znaleckými posudky. Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na první odstavec str. 4 usnesení Krajského soudu v Plzni, když vývody tam uvedené není Ústavní soud s ohledem na shora uvedené oprávněn jakkoliv zpochybňovat. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.