III.ÚS 506/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Saloně, zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2021, č. j. 18 Co 264/2021-69, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně ("krajský soud"). Má za to, že krajský soud svým postupem porušil jeho právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 2. 8. 2021, č. j. 7 Nc 10001/2021-33, nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovateli (žalovaný) zdržet se nakládání s blíže specifikovanými pozemky v k. ú. a obci Miroslav do doby rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy a smlouvy o správě kupní ceny, jejíž uzavření vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 9. 4. 2020.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které však krajský soud usnesením napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností odmítl. Dospěl totiž k závěru, že věcné rozhodnutí o odvolání je již bezpředmětné, jelikož předběžné opatření zaniklo z důvodu podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (tzn. nebylo návrhu ve věci samé vyhověno). Podle ustanovení § 150 o. s. ř. krajský soud nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků.

4. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že odvolací soud měl povinnost podané odvolání projednat a rozhodnout o něm, byť stěžovatel uznává, že předběžné opatření zaniklo. Citované usnesení Okresního soudu ve Znojmě totiž existovalo a jeho adresáti neměli možnost se dozvědět, že předběžné opatření zaniklo, nebylo-li procesně odklizeno. Krajský soud se proto měl přímo ve výroku vypořádat s existencí nařízeného předběžného opatření. Namísto toho stěžovatele odkázal na § 27 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, podle kterého lze na žádost vydat úřední potvrzení o skutečnostech známých ze spisu. Účastník řízení totiž potřebuje disponovat soudním rozhodnutím s jednoznačným soudním výrokem, aby se s ním mohl obrátit např. na katastr nemovitostí a domoci se výmazu poznámky o nařízení předběžného opatření. Kromě toho stěžovatel brojí proti výroku o nákladech řízení, kdy krajský soud údajně pominul, že k zániku předběžného opatření došlo z důvodů na straně žalobkyně (LRC & partner s.r.o.), a rozhodl tak v rozporu se zásadou procesního zavinění. K zamýšlenému postupu krajského soudu stěžovatel navíc neměl možnost se vyjádřit.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecného soudu nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Předmětem přezkoumávaného řízení bylo vydání předběžného opatření, resp. odmítnutí odvolání stěžovatele podané proti jeho vydání. K tomu je vhodné předeslat, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání, je především záležitostí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou v obecné rovině samozřejmě způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně.

10. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán pouze zjistit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto Ústavní soud zasahuje do takových rozhodnutí pouze ve výjimečných případech; typicky představují-li natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, že se jejich zrušení nelze vyhnout [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17]. Tento restriktivní přístup Ústavního soudu k přezkumu v této agendě ostatně rezultuje i z okolnosti, že v těchto případech není přípustné dovolání. Nedávalo by proto rozumný smysl, aby za situace, kdy zákonodárce neshledal potřebu sjednocování judikatury prostřednictvím dovolání tuto funkci namísto Nejvyššího soudu "suploval" Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.

11. V nyní posuzované věci však obsahem ústavní stížnosti není samotná okolnost vydání předběžného opatření, nýbrž odmítnutí odvolání proti němu podaného. Stěžovateli totiž v podstatě vadí, že krajský soud toto předběžné opatření "procesně neodklidil", když v odůvodnění (a nikoliv výroku) napadeného usnesení pouze deklaroval, že zaniklo a z tohoto důvodu stěžovatelovo odvolání odmítl.

12. K tomu Ústavní soud uvádí, že takto koncipovaná argumentace nemá ústavněprávní rozměr, a to hned z několika důvodů. Především je třeba uvést, že stěžovatel ve svém podání nenabízí prakticky žádné ústavněprávní argumenty, když se v podstatě omezuje jen na dovozování pravděpodobných budoucích možných komplikací (např. řízení před katastrem nemovitostí ohledně výmazu poznámky o nařízení předběžného opatření). Není přitom pravdou, že by se krajský soud dopustil deficitu označovaného jako odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). O podaném odvolání stěžovatele totiž rozhodl a svým rozhodnutím neporušil kogentní znění ani smysl ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když konstatoval, že předběžné opatření zaniklo. Ústavní soud, který v této věci vycházel ze shora popsaného principu zdrženlivosti ve vztahu k rozhodování obecných soudů ve věci předběžných opatření, na tomto závěru neshledal nic, co by bylo způsobilé danou věc povýšit na ústavní úroveň.

13. Kromě toho, věcně projednatelná a důvodná ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tento zásah do základních práv stěžovatele však musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" ("selbst, gegenwärtig, unmittelbar", srov. např. SACHS, M. Verfassunsprozessrecht. 4. vyd., Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, str. 155). Ani tato podmínka v případě nyní posuzované ústavní stížnosti stricto sensu splněna nebyla, jelikož stěžovatel v podstatě ani netvrdí, že by v důsledku napadeného usnesení krajského soudu bylo osobně, aktuálně a bezprostředně zasaženo do jeho základních práv. Jak se totiž podává i ze shora uvedeného, stěžovatel namítá pouze potencialitu zásahu zapříčiněnou napadeným usnesením, tzn. nerozporuje, že předmětné předběžné opatření zaniklo (jak dovodil krajský soud), nýbrž "jen" se obává, že toto konstatování učiněné v odůvodnění a nikoliv výroku napadeného usnesení nebude postačovat pro jeho praktické potřeby. Tato pouhá potencialita zásahu do práv stěžovatele v budoucnu však nemůže Ústavní soud vést ke skutečně meritornímu přezkumu a vyhovění ústavní stížnosti.

14. Ostatně, samotný krajský soud nabídl stěžovateli praktické řešení, jak si může opatřit potvrzení o zániku předběžného opatření (bod 7), a poučil jej rovněž o možnosti uplatnit náhradu případné újmy vzniklé zaniklým předběžným opatřením (§ 77a o. s. ř.). Okolnost, že stěžovatel s těmito řešeními nesouhlasí a považuje je za nedostatečná či nevhodná, Ústavní soud může toliko vzít na vědomí, nicméně v žádném případě jej to nemůže vést k závěru, že by bylo lze uvažovat o skutečném porušení ústavních práv stěžovatele ve shora naznačeném smyslu.

15. Konečně k otázce nákladů řízení Ústavní soud opět odkazuje na opakovaně zmíněný princip minimalizace zásahů, činěný z jeho strany do rozhodovací činnosti obecných soudů. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se Ústavní soud v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019). Ústavní soud je tak v těchto případech zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je ostatně dáno (opět!) i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů.

16. Takový exces však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Jak se totiž podává z odůvodnění napadeného usnesení (srov. bod 8), krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatele bylo odmítnuto a stěžovatel by proto měl hradit žalobkyni náklady řízení. Aplikoval však ve prospěch stěžovatele ustanovení § 150 o. s. ř., neboť dovodil důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v tom, že stěžovatel svým jednáním nezavinil odmítnutí svého odvolání.

17. Ústavní soud v této souvislosti také již dříve uvedl, že pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen zcela libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení tedy nelze považovat za normu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Ústavní soud proto mimo jiné konstatoval, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet i k okolnostem, jež vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Nyní napadené usnesení nicméně těmto požadavkům podle Ústavního soudu dostálo, když krajský soud použil ustanovení § 150 o. s. ř. v podstatě ve prospěch stěžovatele. Nemluvě o tom, že částka na náklady řízení v případě stěžovatele je zjevně zcela bagatelní, což již samo o sobě nepřipouští možnost Ústavního soudu vstupovat do těchto rozhodnutí kasačním způsobem.

18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadeným usnesením krajského soudu nebylo porušeno tvrzené základní právo stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2022 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu