III.ÚS 509/06
V PLATNOSTI- KS Praha 9 To 330/2005-138
- ÚS III.ÚS 509/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje. Dovolání v trestní věci bylo podáno opožděně z důvodu advokáta, což znamená, že stížnost není přípustná. Soud se nezabýval věcí meritorně, protože ústavní stížnost nebyla podána proti poslednímu procesnímu prostředku. Ústavní soud tedy nemá pravomoc rozhodovat, což vyplývá ze § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem v Praze 2, Přemyslova 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, čj. 9 To 330/2005-138, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. června 2005, čj. 2 T 311/2004-128, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Poté, co si Ústavní soud vyžádal kopie rozhodnutí napadených rozhodnutí, které stěžovatel k rozhodnutí původně nepřipojil, zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takovýmto prostředkem je též dovolání v trestní věci. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. 8 Tdo 420/2006 (jehož ústavnost stěžovatel nijak nezpochybňuje), bylo dovolání podané proti rozhodnutí soudu druhého stupně podáno opožděně z procesních důvodů na straně advokáta stěžovatele. S ohledem na uvedené tedy není Ústavní soud ani s to o věci meritorně rozhodovat. Stěžovatel nese plnou odpovědnost za včasnost podání dovolání. Pokud tedy dovolání nebylo podáno včas, nemůže Ústavní soud vstupovat do role soudu dovolacího a o věci rozhodovat namísto soudu dovolacího. Je na stěžovateli, pokud bylo dovolání vskutku podáno po lhůtě vinou jeho právního zástupce (což Ústavní soud v tomto rozhodnutí neposuzuje ani posuzovat nemůže), aby vůči němu eventuálně uplatnil příslušné nároky včetně nároků na náhradu škody. O posuzované ústavní stížnosti tedy nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.