III.ÚS 52/14
V PLATNOSTI- VS Olomouc 7 Cmo 244/2011-578
- KS Ostrava 22 Cm 82/1997
- NS 30 Cdo 1762/2013
- ÚS III.ÚS 52/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její návrh nebyl zjevně neopodstatněný. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí nižších soudů, jelikož jeho pravomoc je omezena na kontrolu dodržení ústavních principů. Stěžovatelka neuváděla konkrétní porušení ústavních práv, které by bylo ústavně relevantní. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě efektivity a hospodárnosti správy soudních řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hrušovská chemická společnost, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 1762/2013-627, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 č. j. 7 Cmo 244/2011-578 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2010 č. j. 22 Cm 82/1997-500 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010 č. j. 22 Cm 82/1997-510, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil jako věcně správný rozsudek (ve znění opravného usnesení), kterým Krajský soud v Ostravě zamítl její žalobu, jíž se proti žalovaným domáhala určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že žalovaní vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně nenabyli. Polemizuje se závěrem obecných soudů, že správce konkursní podstaty úpadce byl omezen v dispozici s nemovitostmi pouze do doby pravomocného skončení řízení o žalobě na vyloučení věcí z konkursní podstaty podle ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."); podle jejího názoru tyto dispozice omezovalo rovněž předběžné opatření, které soud nařídil podle občanského soudního řádu, jehož přiměřené použití ustanovení § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. umožňovalo. V důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce dochází k přerušení řízení podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., v němž lze pokračovat, a správce konkursní podstaty úpadce se stává účastníkem řízení na místo úpadce; nevyplývá odtud, že by v případě, kdy úpadce vystupuje na straně žalované, na jeho místo správce konkursní podstaty vstoupit nemohl, přičemž v dané věci správce konkursní podstaty úpadce SEPO-EXIM, s. r. o., "v likvidaci", tak učinil v řízení, v němž soud rozhodoval o předběžném opatření omezujícím úpadce v dispozicích s nemovitostmi. Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatelka dále vytýká, že na její řádně podané odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 č. j. Nc 7/97-211 reagoval pouhým přípisem "bez věcného vyřízení", a porušení svého práva na spravedlivý proces identifikuje rovněž s průtahy v řízení. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím). Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci. Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným. Což je významné potud, že ústavní stížnost je obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, s níž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním. V rovině podústavní je namístě na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího v úplnosti odkázat. Ústavní soud považuje za ústavně konformní i argumentaci Nejvyššího soudu, který výsledek řízení označil za odpovídající vlastní prejudikatuře [např. stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpj 19/98, uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, rozsudku ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněnému tamtéž pod č. 81/2005, usnesení ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 322/2003, uveřejněnému v časopise Soudní rozhledy pod č. 9/2007 a usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2890/2005]. Není přesvědčivé (natožpak ústavněprávně relevantní) oponentury hodnocení, že prodávající (resp. správce konkursní podstaty) učinil veškeré úkony potřebné v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí, neboli označeným vedlejším účastníkům umožnil nabýt vlastnické právo k nim. Námitce směřující proti postupu Vrchního soudu v Olomouci ve věci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 č. j. Nc 7/97-211 stěžovatelka nepřizpůsobila petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán. K výhradě stěžovatelky stran tvrzených procesních průtahů se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí rovněž za zaznamenání, že ani tato kritika uplatněná v odůvodnění ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ve stěžovatelkou formulovaném petitu. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou dány. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.