III.ÚS 521/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Marka Čecha, zastoupeného JUDr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Zhořelecká 739/10, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 20. ledna 2026, č. j. 21 C 73/2023-150, za účasti Okresního soudu v Liberci jako účastníka řízení, a Šárky Čechové, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Hejlem, advokátem, se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud vydal napadené usnesení, kterým připustil změnu žaloby vedlejší účastnice vůči stěžovateli. Okresní soud toto rozhodnutí nijak neodůvodnil, protože podle něj "[t]oto usnesení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 169 odst. 2 o.s.ř.)".

II. Argumentace stěžovatele

2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu ústavní stížnost. Toto rozhodnutí podle něj porušuje jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Rozhodnutí je podle stěžovatele protiústavní proto, že připouští změnu žaloby, aniž by tento závěr jakkoli odůvodnilo. Tento postup podle něj odporuje zákonným podmínkám i nálezům Ústavního soudu o nepřipuštění změny žaloby (§ 169 odst. 2 občanského soudního řádu a sp. zn. I. ÚS 4181/12, II. ÚS 801/08, I. ÚS 179/2000).

III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření okresnímu soudu a vedlejší účastnici: a) Okresní soud navrhl stížnost odmítnout. Stěžovatelem zmíněné nálezy se týkají rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby. Okresní soud však návrhu na změnu žaloby vyhověl. Ústavní soud se touto situací zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20 a stížnost odmítl - a to ačkoli napadené rozhodnutí také neobsahovalo odůvodnění. b) Vedlejší účastnice navrhla stížnost odmítnout. Rozhodnutí nemuselo obsahovat odůvodnění, protože se týká vedení řízení a jeho důvody jsou patrné ze spisu. Stěžovatelem zmíněné nálezy jsou nepřiléhavé, protože se týkají nepřipuštění změny žaloby. To přitom může definitivně uzavřít cestu k uplatnění nároku a zasahuje do hmotněprávní pozice navrhovatele. Ústavní stížnost je jen pokusem o prodlužování sporu. Okresní soud by i při odůvodnění rozhodnutí dospěl ke stejnému výsledku.

5. Stěžovatel v replice setrval na své pozici. Odkaz na usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20 není přiléhavý. Podle něj závisí přípustnost ústavní stížnosti proti napadenému typu rozhodnutí na konkrétních okolnostech a argumentech. V tamější věci navíc šlo o klasické sporné řízení a stěžovatelka proti rozhodnutí relevantně nebrojila - na rozdíl od posuzované věci. Důvody postupu soudu nyní nejsou zřejmé ani ze spisu. Tvrzení o zdržování sporu není na místě, protože změna žaloby představuje obrat v argumentaci vedlejší účastnice.

IV. Posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní soud se může věcně zabývat ústavní stížností pouze tehdy, pokud jsou splněny procesní podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (§ 42 odst. 1 zákona).

7. Jednou z těchto podmínek je, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dospěl během řízení k závěru, že tato podmínka není splněna, a ústavní stížnost je proto nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 zákona].

8. Mezi hlavní zásady řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Podle nich Ústavní soud zasahuje na ochranu ústavně zaručených práv a svobod až tehdy, když ostatní orgány veřejné moci již nemají prostředky, kterými by mohly případný protiústavní stav napravit. Ochrana ústavnosti je totiž úkolem všech soudů - nikoli jen Ústavního soudu (čl. 4 Ústavy České republiky a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 23 až 25 a v nich zmíněná rozhodnutí).

9. Ústavní soud proto obecně není oprávněn zasahovat do řízení, která teprve probíhají a ve kterých stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak ochránit svá ústavně zaručená práva a svobody (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 23 až 25).

10. Tato situace nastala i v této věci. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým byla připuštěna změna civilní žaloby. Ústavní soud dříve vycházel z toho, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o (ne)připuštění změny žaloby jsou obecně přípustné, a lze je proto podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz přehled těchto starších rozhodnutí například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20, bod 4). Ústavní soud však ve své současné praxi ustáleně dochází k závěru, že ústavní stížnosti proti tomuto typu rozhodnutí obecně přípustné nejsou (usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, body 11 až 14; I. ÚS 2091/19; IV. ÚS 916/20, bod 4; IV. ÚS 2446/15).

11. Ústavní soud neshledal důvod, proč se od své současné rozhodovací praxe v této věci odchýlit. Ústavní soud proto odůvodní toto usnesení pouze stručně a v podrobnostech odkazuje na příslušné části odůvodnění svých dřívějších rozhodnutí.

12. Stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná z následujících důvodů. Stěžovatel podal stížnost proti napadenému usnesení o připuštění změny žaloby za situace, v níž dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti tomuto typu rozhodnutí není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. Stěžovatel tak může brojit proti postupu okresního soudu v odvolání proti jeho rozhodnutí o věci samé nebo případně v jiných opravných prostředcích (shodně v procesně identické situaci například usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, bod 12; IV. ÚS 916/20, bod 4; I. ÚS 2091/19; IV. ÚS 2446/15).

13. Stěžovatel tedy dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud podrobil usnesení o připuštění změny žaloby věcnému přezkumu již nyní (shodně v procesně identické situaci například usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, bod 13; IV. ÚS 916/20, bod 4; IV. ÚS 2446/15).

14. Stěžovatelem zmíněné nálezy přitom nejsou způsobilé tyto závěry zpochybnit. Hlavním důvodem je, že pocházejí ještě z doby, kdy Ústavní soud posuzoval ústavní stížnosti proti rozhodnutí o (ne)připuštění změny žaloby věcně (bod 10 tohoto usnesení). Tyto nálezy se navíc týkají přezkumu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, jehož důsledky jsou pro žalobce mnohem závažnější než rozhodnutí o připuštění změny žaloby pro žalovaného (shodně usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20, bod 4).

15. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a zároveň nenastala žádná okolnost, která by nepřípustnost ústavní stížnosti dokázala prolomit (§ 75 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

16. Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím neodnímá stěžovateli jeho právo na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by považoval výsledek řízení před obecnými soudy za protiústavní, nic mu nebrání podat po jeho skončení novou ústavní stížnost. Dvouměsíční lhůta k jejímu podání přitom začne běžet po doručení konečného rozhodnutí v této věci (shodně v procesně identické situaci například usnesení sp. zn. I. ÚS 2091/19).

V. Závěr

17. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka