III.ÚS 529/02

Rubrum

III. ÚS 529/02 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.S., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002, sp. zn. 9 To 130/01, mimo ústní jednání dne 17. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své trestní věci proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002 (9 To 130/01) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno. Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona). Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:

1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002 (9 To 130/01) dovoláním. Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 17. března 2003