III.ÚS 53/98
Sbírka: U 52/12 SbNU 437
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Soud uvedl, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo posledním dostupným prostředkem. Stěžovatelé tento prostředek nevyužili, což znamená, že nesplnili podmínku přípustnosti ústavní stížnosti. Rozhodnutí bylo založeno na § 75 odst. 1 zákona o ústavním stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.Ch. a MUDr. V.Ch., obou zastoupených JUDr. L.L., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 23 Co 466/96, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. 4 C 3/92, mimo ústní jednání dne 8. 9. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 1998, brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1997 (sp. zn. 23 Co 466/96), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 9. 1996 (sp. zn. 4 C 3/92) a jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalobců) o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání věci, a to nemovitostí v žalobním návrhu označených. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod došlo tím, že obecné soudy nesprávně "posoudily provedené důkazy" a v důsledku takto nesprávného postupu stěžovatelé "nezískali zpět vlastnické právo k nemovitostem, které původně vlastnili". Okresnímu a krajskému soudu pak stěžovatelé dále vytýkají "nesprávnou aplikaci zákonných předpisů", v jejichž důsledku došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Z předložené ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku v případě, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdí (ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud ve svém rozsudku návrh na dovolání stěžovatelům zamítl, nicméně v souladu s ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. bylo plně v dispozici stěžovatelů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, když vlastní procesní aktivitou si pro to vytvořili podmínky. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, nesplnili - z hlediska ústavní stížnosti - podmínky pro její projednání [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona] a současně založili její nepřípustnost (§ 75 odst. 1 zákona); je tedy plně na vůli stěžovatelů, resp. bylo tedy plně na vůli stěžovatelů dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podat ve stanovené lhůtě. V posuzované věci tedy Ústavní soud považuje dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona) a pokud stěžovatelé tento procesní prostředek nevyužili, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, nezbylo proto než podanou ústavní stížnost shledat jako nepřípustnou a o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 8. září 1998 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.