III.ÚS 541/11

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Františka Zemana, zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 59 D 1642/2002-1072 ze dne 3. 12. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 78/2010-1281 ze dne 9. prosince 2010 a č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Řízení o ústavní stížnost se v části týkající se usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010 zastavuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Návrhem došlým dne 17. února 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Stěžovatel odstranil prostřednictvím Českou advokátní komorou přiděleného zástupce vady návrhu, a proto bylo lze konstatovat, že návrh splnil zákonem stanovené formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

2. Stěžovatel se domáhal přezkumu a zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno právo na ochranu vlastnictví (dědění) dle čl. 11 odst. 1 věta třetí a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že ho obecné soudy neosvobodily od povinnosti uhradit soudní poplatky a neustanovily mu zástupce, ač měly. II.

3. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Stěžovatel prostřednictvím právního zástupce vzal v části, týkající se usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010, návrh zpět, a proto o něm Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku I. uvedeno.

5. Brojil-li stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 59 D 1642/2002-1072 ze dne 3. 12. 2008, pak jde o návrh nepřípustný, neboť šlo o rozhodnutí soudu první instance, proti kterému byl podán opravný prostředek, o němž bylo rozhodnuto usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010. Z tohoto důvodu o této části návrhu rozhodl Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) per analogiam zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku II. uvedeno.

6. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Z ústavní stížnosti a kopií napadených soudních rozhodnutí, jež byly k ústavní stížnosti připojeny, se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 78/2010-1281 ze dne 9. prosince 2010 bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce v řízeních vedených před Krajským soudem v Brně sp. zn. 18 Co 78/2010 a sp. zn. 18 Co 79/2010, a tato žádost byla zamítnuta. V odůvodnění krajský soud podrobně rozvedl, že stěžovatel již byl osvobozen od soudních poplatků, ale k ustanovení zástupce nebyl dán důvod, neboť v této fázi řízení o dědictví, kdy je ve věci jediným účastníkem, nehrozí porušení zásady procesní rovnosti účastníků, a navíc jde o typ řízení, v němž platí, že je soud povinen provést i jiné než navrhované důkazy, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav. Nemůže tak - dle Krajského soudu v Brně - dojít k situaci, že by i při případném nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ze strany účastníka řízení mohl být proces veden tak, že by z hlediska výsledku řízení ve věci samé stěžovatel utrpěl újmu.

8. V tomto směru se Ústavní soud s argumentací Krajského soudu v Brně plně ztotožňuje a dodává, že smysl čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spočívá v garanci odborné právní pomoci právě a jen tam, kde by tato absence mohla být účastníkovi řízení na újmu, což občanský soudní řád vyjádřil jen jinými slovy: "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů". V této procesně specifické situaci tedy nemůže dojít k tomu, aby ve věci samé došlo prostou absencí kvalifikovaného zástupce k újmě stěžovatele a jeho ustanovení je tak ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nadbytečné a není na něj právní nárok. III.

9. Protože Ústavní soud porušení základních práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu