III.ÚS 568/04
V PLATNOSTI- OS Karviná 4 Nt 2208/2004-13
- KS Ostrava 5 To 370/2004
- ÚS III.ÚS 568/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výkladem trestního práva ani hodnocením důkazů, které byly předloženy. Rozhodnutí soudů prvního stupně byla založena na správném použití § 278 a § 283 trestního řádu. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat skutečnostní rozhodnutí obecných soudů.
Rubrum
III.ÚS 568/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou v Karviné-Fryštátě, K. Sliwky 125, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 To 370/2004, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 5. 2004, čj. 4 Nt 2208/2004-13, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 To 370/2004, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 5. 2004, čj. 4 Nt 2208/2004-13, s tím, že postupem soudů, které v trestní věci stěžovatele rozhodovaly, došlo k porušení čl. 6 Listiny základních práv a svobod (pozn. míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným usnesením okresního soudu byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 168/2001, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Ostravě usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že ani okresní, ani krajský soud nepřihlédly k důkazům, které vyšly najevo, a které by vedly k jinému rozhodnutí ve věci samé, resp. že vyšla najevo skutečnost, která mohla sama o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině. Touto novou skutečností mělo být rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v jiné trestní věci (sp. zn. 5 To 203/2002), jež řeší otázku zbavení povinnosti mlčenlivosti svědků, kteří mají vypovídat o skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu svého služebního poměru. Z tohoto rozhodnutí plyne, že v případě výslechu celníků jako svědků je třeba respektovat ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu. Ve spise vedeném v jeho trestní věci sp. zn. 4 T 168/2001 se však nenachází žádný doklad, ze kterého by bylo patrno, že by celníci, kteří byli jako svědkové slyšeni, byli zbaveni povinnosti mlčenlivosti a že by příslušné listiny byly vydány v rámci trestního řízení po zbavení povinnosti mlčenlivosti v režimu ustanovení § 78 trestního řádu. V návaznosti na to stěžovatel vyjadřuje názor, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť příslušné důkazy nebyly zákonným způsobem získány a provedeny, v důsledku čehož k nim nebylo možno přihlížet. S ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak je z napadeného usnesení soudu prvního stupně zřejmé, tento soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž podrobně zdůvodnil, proč neshledal důvod obnovy podle § 278 trestního řádu. Vycházel přitom z toho, že novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a který nebyl orgánům činným v trestním řízení, které o věci rozhodovaly, znám. Stěžovatel však ve svém návrhu opětovně napadl nesprávný procesní postup při dokazování, jak již učinil v rámci svých opravných prostředků, avšak v řízení o obnově soud správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost) nezjišťuje. Stížnostní soud se věcí stěžovatele rovněž zabýval, načež se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, když konstatoval, že nebyla splněna žádná z podmínek obsažených ve výše citovaném ustanovení. K tomu dodal, že sám stěžovatel uvedl, že otázka mlčenlivosti v jeho věci řešena byla, byť nesprávně, a proto opětovný požadavek na posouzení tohoto druhu není novým důkazem. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydaných v řízeních o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum zákonnosti (příp. věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jak plyne z konstantní judikatury, o ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných možno uvažovat - s ohledem na podstatu ústavní stížnosti - pouze, pokud by soudy při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu jako "jednoduchého" práva vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, nebo pokud by v daném hodnotícím procesu byl obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole). Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry obecných soudů byly řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodněny, přičemž nijak nevybočují z ústavněprávních mezí, jak patrno z judikatury, na niž Ústavní soud tímto odkazuje (srov. např. nález ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 31, usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04, publ. tamtéž, sv. 33, usn. č. 19). Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. května 2005
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.