III.ÚS 577/02
V PLATNOSTI- NS 6 Tdo 142/2002
- ÚS III.ÚS 577/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domníval, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, protože nepřijal dovolání jako přípustné. Soud vysvětlil, že Nejvyšší soud správně vyložil zákon a v souladu s ním posoudil nepřípustnost dovolání. Závěr byl ústavně souladný, proto nenastal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrum
III. ÚS 577/02 Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. červenec 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 (6 Tdo 142/2002) a tvrdil, že označený obecný soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že po zjištění skutkového stavu nevyvodil závěr, že další trestní stíhání stěžovatele je ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, neboť věc nebyla v přiměřené lhůtě projednána a pokračováním trestního stíhání proto dochází k porušování čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ČR v dané věci a vydáním uvedeného rozsudku bylo nezákonně zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a aby tento rozsudek Ústavní soud zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 (6 Tdo 142/2002) bylo mimo jiné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002 (5 To 118/01) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Ústavní stížností se proto bylo nutno zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu věci (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 265b tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§ 125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (6 Tdo 142/2002), jak je vpředu označen, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 19. září 2002
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.