III.ÚS 582/99
V PLATNOSTI- KS Praha 4 T 5/99
- VS Praha 12 To 111/99
- ÚS III.ÚS 582/99
Ústavní soud odmítl návrh na zrušení usnesení vrchního soudu a rozsudku krajského soudu, kterým byl obviněný odsouzen za trestný čin pojistného podvodu ve stadiu pokusu. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, konstatující, že soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a volné hodnocení důkazů nebylo porušeno. Navrhovatelův argument, že následek činu nemohl nastat, byl považován za opakování dříve odmítnuté obhajoby. Rozhodnutí bylo považováno za zjevně neopodstatněné, proto bylo návrh odmítnut.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu P. M., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, na zrušení usnesení Vrchního soudu Praze, sp. zn. 12 To 111/99, ze dne 12. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 5/99, ze dne 10. 5. 1999, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatel svým návrhem ze dne 24. 11. 1999 napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 111/99, ze dne 12. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 5/99. Zmíněným usnesením bylo zamítnuto odvolání navrhovatele, které směřovalo do uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým byl navrhovatel uznán vinným (spolu s dalším obviněným) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 5 trestního zákona (dále tr. zák.) ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Navrhovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), když uvedené soudy jednaly i v rozporu s čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 5/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným a odsouzen pro shora uvedenou trestnou činnost, a to rozhodnutími soudů obou stupňů, jak již rovněž uvedeno. Soud I. stupně ve věci konal obsáhlé dokazování v jehož rámci se navrhovatel (obviněný) doznal, přičemž jeho doznání koresponduje i s ostatními důkazy rámci trestního řízení vedeného proti jeho osobě. V průběhu řízení před soudy svou obhajobu, zejména s ohledem na druh a výši trestu, který očekával, založil na tvrzení, že jednal pod tlakem jiné osoby a navíc poukazoval na to, že způsob, jakým uplatňoval způsobenou škodu (v rámci pojistného podvodu), byl takový, že vlastně k vyplacení peněz pojišťovnou nemohlo (leda v důsledku chyby pracovníků pojišťovny) dojít a byl tak minimalizován vznik následků jeho trestné činnosti. Z těchto úvah vycházeje, měl za to, že jsou to právě tyto skutečnosti, které snižují závažnost (společenskou nebezpečnost) jeho trestné činnosti do té míry, že soudy mohly a měly uvažovat o trestu odnětí svobody, ale s podmíněným odkladem. Tuto obhajobu uplatněnou i v rámci svého odvolání nadřízený soud odmítl a jak řečeno usnesením odvolání navrhovatele zamítl. To s tím, že v postupu soudu I. stupně nenalezl žádná pochybení takového rázu, která by mohla vést k jinému hodnocení merita věci. V podaném návrhu k Ústavnímu soudu potom navrhovatel opakoval svou obhajobu uplatněnou v rámci trestního řízení před obecnými soudy a v tom, že soudy jeho argumentaci neakceptovaly, spatřuje z hlediska ústavněprávního porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, když soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi případu, zejména ovšem právě s tvrzením, že následek trestné činnosti navrhovatele vlastně nemohl nastat. K věci se na vyžádání vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ze kterých plyne, že hodnocení namítané výpovědi svědka ing. T. V., bylo hodnoceno a zváženo v kontextu všech provedených důkazů v duchu zásady jejich volného hodnocení. Poukázal i na prokazatelnou spolupráci (třeba i nevěrohodnou) dalších osob, bez níž by vůbec nebylo možné k trestné činnosti dospět. Vrchní soud v Praze je tak přesvědčen, že v předmětné věci nebyl navrhovatel nijak zkrácen na svém právu na spravedlivý proces z hlediska Ústavy ČR, případně Listiny základních práv a svobod. Proto také podaný návrh pokládá na nedůvodný. Ústavní soud po zvážení všech námitek uplatněných navrhovatelem, vycházeje ze zmíněného spisového materiálu i ze stanoviska Vrchního soudu v Praze, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska výhrad uplatněných navrhovatelem vůči samotné možnosti svým jednáním způsobit předpokládaný následek, nelze než souhlasit se závěry soudů. Je skutečností, a to nepochybnou, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěným je smluvní, kdy i pojišťovna (jako jedna ze stran) může sama zmírnit kriteria pro svá plnění. Z provedeného dokazování, konaného v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem) plyne, že navrhovatel ve snaze získat plnění od pojišťovny, postupoval zcela vážně s patrným záměrem vyvolat následek (tedy škodu velkého rozsahu). Ostatně argumentace uplatněná v podaném návrhu je fakticky opakováním důvodů uplatněných již v odvolání v rámci řízení konaného před obecnými soudy. Z tohoto hlediska Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a pokud nejsou v konkrétním případě nalezeny prvky protiústavnosti, do řízení před obecnými soudy ani zasáhnout nemůže. Tak tomu je i v projednávaném případě, kdy nezbývá než uzavřít, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými (ale i ústavními) právními předpisy, provedené dokazování i hodnocení jejich výsledků (co do vyslovené viny i uloženého trestu) nelze označit za nezákonné, tím méně protiústavní. Nezbylo tedy Ústavnímu soudu než podaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. února 2000 JUDr. Vlastimil Ševčík předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.