III.ÚS 592/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Riggio, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Betlémské nám. 6, Praha 1, proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2025, č. j. 18 Co 306/2025-301, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Domenica Riggio, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph. D., advokátkou, se sídlem Hradešínská 2373/27, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2025, č. j. 18 Co 306/2025-301 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2025, č. j. 18 Co 306/2025-301 se proto ruší.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka a vedlejší účastník koupili před uzavřením manželství komplex nemovitých věcí (včetně rodinného domu) na Mělnicku, a to rovným dílem do podílového spoluvlastnictví. Za trvání manželství každý svůj podíl prodali. Kupní cenu kupující zaplatili na bankovní účet stěžovatelky. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi nikdy polovinu ceny zaplacenou kupujícími za jeho spoluvlastnický podíl nevydala, proto ji vymáhal žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") o zaplacení částky 624 785,325 Kč s příslušenstvím z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení.

2. Stěžovatelka se v řízení bránila a v konečném výsledku i ubránila. Stejně jako ostatní prostředky na konkrétním účtu byly i prostředky z výnosu prodeje nemovitostí užity k uspokojování společných potřeb rodiny. Ve vztahu k prostředkům získaným prodejem spoluvlastněných nemovitostí stěžovatelka tvrdila, že ty byly od počátky zamýšleny a pak i využity na náklady spojené s přestěhováním rodiny do Austrálie. Obecné soudy dospěly k právnímu závěru, že došlo k smísení prostředků stěžovatele se společnými prostředky manželů a představují tak pouze tzv. vnos do společného jmění manželů (SJM), který byl spotřebován. Vnos může být zohledněn při vypořádání SJM, žalobě o vydání z titulu bezdůvodného obohacení však vyhovět nelze. Obvodní soud tak výsledně (poté, co jeho první rozsudek, kterým žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, Městský soud v Praze zrušil) žalobu zamítl a městský soud zamítnutí žaloby výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil. Výrok o věci samé vedlejší účastník v dovolací lhůtě nenapadl dovoláním.

3. Obvodní soud ve věci samé dospěl k závěru, že plně úspěšné stěžovatelce k závěru vzniklo podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu právo na náklady řízení a vedlejšímu účastníkovi, coby neúspěšnému žalobci, uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 460 988,63 Kč. Odůvodnění nákladového výroku opřel o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 [dále též jen "stanovisko pléna"; pozn. ÚS: přestože jej obvodní soud označil nesprávně číslem tiskové zprávy, tj. TZ 76/2023, není pochyb o tom, že bylo míněno uvedené stanovisko]; projednávaná věc podle něj vykazovala znaky tzv. iudicia duplex avšak i podle stanoviska je při zamítnutí žaloby namístě úspěšné žalované straně, která se žalobě ubránila, náhradu nákladů přiznat.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však nákladový výrok rozsudku obvodního soudu nepovažoval za věcně správný. Proto změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo (výrok III). I městský soud měl za to, že se zde uplatní závěry stanoviska pléna, avšak neztotožnil se s obvodním soudem v tom, že ve věci se má s ohledem na výsledek sporu aplikovat pravidlo úspěchu ve věci.

5. Nákladové výroky II a III v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností.

6. V tomto nálezu se tak Ústavní soud zabývá otázkou, zda z hlediska ústavněprávních limitů obstojí závěr městského soudu, že stěžovatelce má být odepřeno právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na stanovisko pléna.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka má za to, že napadenými nákladovými výroky rozhodnutím městského soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Zásah do majetkových práv stěžovatelky je citelný, na náklady řízení vynaložila ve skutečnosti částku ještě vyšší, než jí bylo přiznáno rozsudkem obvodního soudu. Celkově se jedná o částku přibližně 700 000 Kč. Uvedené náklady vynaložila k účelné obraně svého práva, žaloba byla zamítnuta, stěžovatelka tedy byla ve věci samé plně úspěšná. Vedlejší účastník podal žalobu účelově, jako součást systematického nátlaku na stěžovatelku. Městský soud aplikoval stanovisko pléna nesprávně a svévolně. Povahou nešlo o spor, na který by bylo toto stanovisko použitelné, nejednalo se o vypořádání společného jmění manželů. Soud nesprávně konstatoval, že byl prokázán vnos ze strany vedlejšího účastníka, jenž byl následně smísen s prostředky ve společném jmění a spotřebován ve prospěch rodiny. Taková interpretace odporuje obvyklému chápání "vnosu" do společného jmění. Kromě toho byla podstatou věci tvrzená pohledávka vedlejšího účastníka za stěžovatelkou, jejíž existence nebyla prokázána a žaloba proto byla zamítnuta. Nešlo o iudicium duplex, jak ho má na mysli uvedené stanovisko (body 32 až 35). V odůvodnění napadených výroků se soud nijak nevypořádal s námitkami stěžovatelky, je nedostatečné a nepřezkoumatelné a představuje zcela excesivní interpretaci relevantního práva.

III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario; proti nákladovému výroku není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné].

10. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky

11. Městský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo bezprostředním důsledkem právní povahy projednávané věci. Nárok žalobce (vedlejšího účastníka) nelze posuzovat jako nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž podle principů vypořádání SJM. Stěžovatelčin postoj je nekonzistentní, ve věci samé z uvedené (odlišné) právní kvalifikace těžila, zatímco ve vztahu k náhradě nákladů řízení ji zpochybňuje. Podstatou sporu bylo objasnění a vypořádání složitých majetkových vztahů bývalých manželů, žalobce prokázal vnos do společného jmění, bylo však prokázáno, že vnos byl v průběhu manželství spotřebován. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta, resp. odmítnuta.

12. Podle vedlejšího účastníka napadené rozhodnutí plně odpovídá ustálené judikatuře i procesnímu postoji stěžovatelky ve věci samé, která po celou dobu řízení prosazovala, aby byl nárok vznesený vedlejším účastníkem posouzen jako vnos z výlučného majetku do SJM. Městský soud správně zohlednil materiální, a nikoliv formální povahu řízení. Vedlejší účastník prokázal existenci výlučných finančních prostředků i jejich vstup do sféry SJM, přičemž až složité dokazování vedlo k závěru, že tyto prostředky byly během manželství spotřebovány a nepředstavují vypořádatelný vnos. Řízení tedy objektivně sloužilo k vyjasnění složitých majetkových vztahů účastníků, nikoliv k prostému zamítnutí od počátku zjevně bezdůvodného nároku.

13. Stěžovatelka v replice uvádí, že v řízení před obecnými soudy nepožadovala vypořádat SJM, jak ostatně plyne i z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tvrdila pouze, že nárok vedlejšího účastníka neexistuje, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení ani z titulu vypořádání SJM; tato tvrzení si nijak neodporují. Žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta pro neexistenci jakéhokoli právního titulu, úspěšného a neúspěšného účastníka řízení bylo možné jednoznačně určit. Městský soud se nevypořádal ani s namítanými výjimkami z pravidla vyplývajícího ze stanoviska pléna. Ve zbytku stěžovatelka odkazuje na obsah svojí ústavní stížnosti.

V. Věcné posouzení ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti, vycházel rovněž z obsahu spisu obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná V. a) Obecná východiska přezkumu rozhodnutí 15. Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78), ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111) či ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239)].

16. Obecným pravidlem při rozhodování o nákladech řízení v civilním sporném řízení je v případě meritorního rozhodnutí zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 občanského soudního řádu. Úspěch se stanovuje procesně podle výsledku řízení - žalobce má ve věci úspěch, jestliže žalobě bylo vyhověno, žalovaný, byla-li zamítnuta. Účastník, který uspěl v plné míře, má v souladu s kompenzační funkcí právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 objasnil, že zásadě úspěchu ve věci "se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v jehož rámci účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy." 17. Zásada, že plně úspěšné straně náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) může být v některých případech modifikována. Vedle zákonných důvodů, připustil Ústavní soud neuplatnění tohoto pravidla ve specifických situacích, kdy je před obecnými soudy projednáváno vypořádání spoluvlastnictví (společného jmění manželů), neboť jde o věci vykazující znaky tzv. iudicia duplex (srov. stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 a na něj navazující nálezy sp. zn. III. ÚS 1470/23, III. ÚS 2148/23 či sp. zn. IV. ÚS 610/24-3). Jedním z důvodů, který vedl k přijetí uvedeného stanoviska, byly obtíže při posuzování procesního úspěchu a neúspěchu stran v případech vypořádání spoluvlastnictví (srov. body 32-37), resp. při vypořádání společného jmění manželů (bod 46). Ústavní soud vyšel ze specifické povahy těchto řízení. Pravidlo úspěchu ve věci upravené v § 142 o. s. ř. je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu čl. 11 odst. 1 a také čl. 36 odst. 1 Listiny třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; ve fázi rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví je plný úspěch ve věci kteréhokoli z účastníků (a tedy i aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř.) pojmově vyloučen. V. b) Aplikace obecných východisek na konkrétní věc 18. Podstatou posuzované věci je otázka, jakým způsobem lze na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před obecnými soudy vztáhnout závěry formulované ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 a následně promítnuté do nálezu sp. zn. III. ÚS 1470/23.

19. Na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu se odvolává jak obvodní soud (bod 54), tak městský soud (bod 18). Každý z něj však pro rozhodnutí o nákladech řízení vyvodil jiný závěr. Obvodní soud měl za to, že stěžovatelce svědčí právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žaloba byla zamítnuta. Proto uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost, aby stěžovatelce zaplatil náhradu nákladů řízení.

20. Městský soud byl toho názoru, že v posuzované věci nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle něj nelze jednoznačně posoudit úspěch či neúspěch stran, ač žaloba byla zamítnuta. Výsledek sporu na aplikovatelnost plenárního stanoviska podle něj neměl vliv. Uvedl, že "dané řízení bylo vedeno ve prospěch obou stran sporu, který složité majetkové vztahy rozklíčoval" (bod 18)

21. Obecné soudy posoudily nárok vedlejšího účastníka jako nárok na částečné vypořádání společného jmění manželů, a nikoliv jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, na základě čehož při rozhodování o náhradě nákladů aplikovaly plenární stanovisko.

22. Ústavní soud ze své pozice i s ohledem na charakter napadených výroků nemůže přehodnocovat hmotněprávní posouzení věci. Musí vycházet ze závěrů, k nimž po stránce hmotněprávní kvalifikace dospěly obecné soudy. Aplikace plenárního stanoviska je potom jen logickým důsledkem takového posouzení. Sporným je však způsob, jakým ho v dané věci použil městský soud. Ten sice v napadeném rozsudku potvrdil výrok ve věci samé (zamítnutí žaloby), ale zcela se odchýlil od závěrů, které se zamítnutím žaloby stanovisko spojuje - tj. posouzení práva na náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci (body 29 a 50 stanoviska) - aniž k tomuto názorovému odklonu uvedl přesvědčivé důvody. Složité dokazování tímto argumentem nemůže být, neboť svědčí o náročnosti zjišťování skutkového stavu, nikoliv o povaze dané věci.

23. V dané věci je podstatné, že stěžovatelka plně uspěla se svou obranou a obecné soudy žalobu na zaplacení peněžité částky v celém rozsahu zamítly. V takovém případě i podle stanoviska pléna měla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů, nejsou-li shledány zvláštní důvody jejího nepřiznání (§ 150 o. s. ř.). O úspěchu jedné ze stran sporu tedy v tomto případě není žádných pochyb.

24. Vzhledem k zamítavému výroku nelze souhlasit s tím, že by řízení bylo vedeno ve prospěch obou stran sporu. Soudy neprovedly komplexní vypořádání společného jmění manželů, ale pouze jeho dílčí části, omezující se na pohledávku vedlejšího účastníka vyplývající z výnosu prodeje nemovitostí, které nabyl se stěžovatelkou před uzavřením manželství rovným dílem do podílového spoluvlastnictví, přičemž nepřisvědčily vedlejšímu účastníkovi v tom, že je zde nárok, který by měl být vypořádán. S ohledem na účel civilního procesu, jímž je ochrana soukromých subjektivních práv, by se ostatně uvedená myšlenka o jeho "prospěšnosti" dala vztáhnout na jakýkoliv civilní spor, což by pochopitelně zcela diskvalifikovalo užití zásady úspěchu v civilním sporném řízení.

25. Ústavní rozměr je v posuzované věci dán nejen tím, že si městský soud počínal při interpretaci stanoviska pléna zjevně excesivně, ale i s ohledem na výši (ne)nahrazovaných nákladů stěžovatelky, které obvodní soud vyčíslil částkou cca 460 tisíc Kč a ke kterým přibyly náklady odvolacího řízení. Náklady stěžovatelky, o jejichž náhradu zde jde, tedy dosahovaly částky pohybující se okolo půl milionu korun. Majetkové poměry nebo existence či neexistence "sociální nouze" stěžovatelky nejsou z tohoto hlediska podstatné. Účelem náhrady nákladů řízení je vyrovnat majetkovou ztrátu, kterou jedna ze stran utrpěla v důsledku úspěšného prosazení nebo obrany svého práva. Nejsou-li dány mimořádné důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení (např. dle § 150 o.s.ř., který v posuzované věci ale nabyl aplikován), nehrají konkrétní majetkové poměry účastníků v rozhodování o náhradě nákladů řízení roli.

26. Městský soud změnil nákladový výrok obvodního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ze stejných důvodů rozhodl totožně i o nákladech odvolacího řízení. Výhrady shora popsané tak dopadají nejen na výrok II rozsudku městského soudu, ale i na výrok III rozsudku městského soudu.

27. V dalším řízení bude městský soud povinen vycházet z obecně stanovených zásad a pravidel pro náhradu nákladů civilního sporného řízení a rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle zásady úspěchu ve věci.

VI. Závěr

28. Ústavní soud shledal, že pokud městský soud s odkazem na stanovisko nepřiznal stěžovatelce jakožto plně procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, dopustil se porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

29. S ohledem na uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí v rozsahu výroků týkajících se nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně (II a III) podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Městský soud tak znovu rozhodne o odvolání vedlejšího účastníka v rozsahu směřujícím proti nákladovému výroku II rozsudku obvodního soudu a o nákladech odvolacího řízení.

30. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu