III.ÚS 599/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2020 č. j. 28 Co 379/2019-11674, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2019 č. j. 0 P 35/2012-100008 zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých B. a T. (I. výrok), zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (II. výrok), rozhodl, že stěžovateli se zakazuje styk s nezletilými (III. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok) a zastavil řízení o návrzích stěžovatele, kterými se domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zastoupení (V. výrok). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce (I. výrok), potvrdil rozsudek obvodního soudu (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že u obvodního soudu byla jeho věc přidělena nezákonnému soudci a u soudu odvolacího se mu nedostalo možnosti přezkumu této právní otázky významně zasahující do jeho práv, k tomu stěžovatel poukazuje na řadu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva a rozhodnutí vrcholných soudů v jiných věcech. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel také v tom, že městský soud před rozhodnutím o žádosti o přidělení bezplatného právního zastoupení a osvobození od soudních poplatků vydává v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu výzvy k doplnění žalob pro zmatečnost, a v rozporu s § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), opakovaně nepoučuje stěžovatele o jeho právu na bezplatné právní zastoupení advokátem v řízení o žalobě pro zmatečnost a osvobození od soudních poplatků.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí městského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudu jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.

7. Tak tomu je i v dané věci, v níž městskému soudu nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikoval platnou právní úpravu, nebo že by jeho skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování.

8. Ústavní soud předesílá, že se ústavní stížností stěžovatele totožného obsahu zabýval již ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4102/19, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení téhož senátu městského soudu, jenž mimo jiné nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce. V usnesení sp. zn. I. ÚS 4102/19 ze dne 21. 1. 2020 Ústavní soud uvedl, že napadené usnesení je přesvědčivě odůvodněno odkazem na veřejně přístupný rozvrh práce obvodního soudu na rok 2016, podle kterého věci 16 P a Nc a všechny ostatní věci vyřizované do 31. 12. 2015 Mgr. Ilonou Benešovou od 1. 1. 2016 projednává a rozhoduje JUDr. Miloslav Sládek (přičemž Mgr. Ilona Benešová byla zákonnou soudkyní ve věci na základě opatření předsedy JUDr. Michala Vacka ze dne 7. 12. 2014 podle § 2a odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a § 15 odst. 2 o. s. ř., protože někdejší soudkyně JUDr. Hana Nová byla ve věci vyloučena).

9. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci rozhodoval shodný senát obvodního soudu jako ve věci sp. zn. I. ÚS 4102/19, taktéž na ni shora vyslovený závěr Ústavního soudu dopadá. Ústavní soud totiž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Ústavní soud proto nepovažuje závěry napadeného rozsudku městského soudu, který v bodech 12 - 15 podrobně vypořádal námitky stěžovatele týkající se rozhodování nezákonnými a vyloučenými soudci, za vybočující z mezí ústavnosti.

10. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyl opakovaně poučován o svém právu na bezplatné právní zastoupení advokátem a osvobození od soudních poplatků, nelze než odkázat na závěry napadeného rozsudku, ve kterém se uvádí, že před zastavením řízení o opakovaném návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce o návrzích stěžovatele obvodním soudem bylo o předcházejících návrzích stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce opakovaně rozhodnuto, a soudní praxe je ustálena v názoru, že pokud účastník po neúspěšném podání návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce podá opakovaně shodný návrh, v němž neuvede a nedoloží nové skutečnosti svědčící o změně jeho majetkových poměrů, soud řízení zastaví pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté.

11. Také tomuto závěru městského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany civilních soudů, například nerespektováním kogentní normy či výkladem jsoucím v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. O takový případ však v posuzované věci nejde.

12. Ústavní soud předesílá, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede celou řadu soudních řízení, v nichž opakovaně a nezřídka bezúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. S ohledem na tuto skutečnost lze konstatovat, že stěžovateli je známo, že soudy v minulosti o jeho obsahově srovnatelných žádostech rozhodly negativně, a to také z toho důvodu, že vzhledem k množství jím zahajovaných řízení stěžovatel zjevně zneužívá svého práva na přístup k soudu. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích [ např. nález sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010 (N 10/56 SbNU 99)] dospěl k názoru, že obecné soudy o opakujících se žádostech o osvobození od soudních poplatků nemusejí samostatně rozhodnout, neobsahují-li nové, dříve neuplatněné skutečnosti.

13. Laxní postup stěžovatele dokresluje skutečnost, že mu osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno ani v řízení před městským soudem a žádost stěžovatele o ustanovení zástupce byla městským soudem zamítnuta, neboť stěžovatel, přestože byl již soudem opakovaně poučen o povinnosti úplně a hodnověrně popsat a doložit všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit objektivní závěr o tom, v jaké životní situaci se skutečně nachází, tuto povinnost nesplnil, neboť prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nedoložil doklady, které by jeho tvrzení prokazovaly.

14. Jde-li o rozhodnutí ve věci samé, stěžovatel (ani v dříve podaném odvolání) žádné námitky směřující do merita věci neuvedl, a Ústavní soud žádná ústavně právní pochybení v postupu městského soudu, který řádně odůvodnil svůj závěr, že je v nejlepším zájmu dětí zachovat jim stávající osvědčené a stabilní výchovné prostředí u matky, nezjistil.

15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 2020 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu