III.ÚS 606/05
V PLATNOSTI- OS Olomouc 15 C 222/2004
- KS Ostrava 15 Co 175/2005
- ÚS III.ÚS 606/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů o neplatnosti nájemní smlouvy, která se týkala nebytového prostoru. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož není ústavní stížnost přípustná, pokud je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nezásah do rozhodovací činnosti obecných soudů není přípustný, pokud nejsou porušena ústavní práva.
Rubrum
III. ÚS 606/05 Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem v Šumperku, Slovanská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 15 Co 175/2005, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004, sp. zn. 15 C 222/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i co do dalších náležitostí byla podána v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 (15 Co 175/2005-87) a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004 (15 C 222/2004-68) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, jakož i právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 (15 Co 175/2005-87) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2004 (15 C 222/2004-68), kterým okresní soud zamítl žalobu stěžovatele (vystupoval v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy), jíž se domáhal po žalovaném (Československá obchodní banka, a. s.) zaplacení částky 12 125 Kč s přísl. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí - stručně shrnuto - že obecné soudy nesprávně posoudily neplatnost nájemní smlouvy vztahující se k domu na ul. Kostelní v Mohelnici. Podle názoru stěžovatele formalistický výklad ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, provedený obecnými soudy, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k stěžovatelovým tvrzením v ústavní stížnosti se sluší konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že se ve věci rozhodující obecné soudy (Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Olomouci) řádně vypořádaly s tím, proč je smlouva o užívání nebytových prostor, o jejíž existenci stěžovatel svůj nárok na žalované plnění opíral, absolutně neplatná; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto označeným obecným soudům nic vytknout. V dané věci lze rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 605/05, jímž byla ústavní stížnost stejného stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost za stejného skutkového stavu věci. Z důvodů vpředu rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva ve stěžovatelově věci porušena nebyla, ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.