III.ÚS 606/99
V PLATNOSTI- OS Olomouc 2 T 202/86
- OS Olomouc Nt 217/99-13
- ÚS Nt 217/99
- ÚS III.ÚS 606/99
Citované zákony (7)
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem P. B., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, směřujícímu proti usnesení Okresního soudu Olomouc ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Nt 217/99, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Svým návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným dne 6. 12. 1999 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Olomouc ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Nt 217/99 s tím, že jeho vydáním byla zasažena jeho základní práva zaručená mu čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 6 odst. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Ze spisů Okresního soudu Olomouc, sp. zn. Nt 217/99 a bývalého VOS Olomouc, sp. zn. 2 T 202/86 a spisu téhož soudu, 3 Rtv 221/90, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to rozhodnutím bývalého VOS v Olomouci, sp. zn. 2 T 202/86, ze dne 28. 12. 1986. Rozhodnutím téhož soudu, sp. zn. 3 Rtv 221/90, ze dne 17. 10. 1990 v přezkumném řízení dle § 5 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci byl shora uvedený napadený rozsudek zrušen dle § 14 odst. 1 písm. f) cit. zák., a to v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Následně rozsudkem týž soud v hlavním líčení dne 17. 10. 1990 rozhodl při nezměněném výroku o vině, upustil dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání navrhovatele. Proti žádnému z uvedených rozhodnutí navrhovatel nepodal opravný prostředek a poslední z nich nabylo právní moci dne 17. 10. 1990 (navrhovateli doručeno dne 22. 10. 1990). Dne 20. 9. 1999 podal navrhovatel k Okresnímu soudu v Olomouci "návrh na přezkumné řízení podle zák. č. 198/1993 Sb. s tím, aby zrušil rozsudek VOS v Olomouci, sp. zn. 2 T 202/86, ze dne 28. 12. 1986 a dále, aby v řízení pokračoval a následně vydal rozsudek na základě kterého by navrhovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť jeho jednání nebylo trestným činem. Argumentoval tím, že v původním trestním řízení v rámci kterého byl odsouzen, nebylo dodrženo zejména ustanovení § 52 odst. 2 branného zákona ohledně platného doručení povolávacího rozkazu, poukázal dále na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tz 144/98 a sp. zn. 7 Tz 17/99 a má za to, že splnil všechny podmínky pro "úplnou rehabilitaci podle předpokladů specifikovaných v § 1 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění", a měl tak být zproštěn nejen trestu, ale i viny. Dodal, že novému přezkumu podle zákona o soudní rehabilitaci brání lhůta stanovená v § 6 tohoto zákona. Měl ovšem za to, že nic nebrání tomu, aby "celá záležitost" byla přezkoumána znovu podle zák. č. 198/1992 Sb. O takto podaném návrhu rozhodl Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 11. 1999, č.j. Nt 217/99-13 tak, že jej zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí potom rekapituloval postup všech soudů ve věci navrhovatele od počátku (odsouzení) až do rozhodnutí, která byla učiněna v rámci přezkumného řízení konaného podle příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Poukázal potom zejména na to, že přezkumné řízení ve věci navrhovatele bylo provedeno, v jeho rámci bylo také v souladu se zákonem o soudní rehabilitaci rozhodnuto a již z tohoto pohledu není podaný návrh důvodný. Dále zdůraznil, že z ustanovení § 6 zák. č. 198/1993 Sb., jednoznačně plyne, že soud event. může přezkoumat výrok o trestu, nikoli však výrok o vině. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem (označený jako ústavní stížnost). Obsahem tohoto návrhu je argumentace, která je z valné části shodná s jeho návrhem směřujícímu k Okresnímu soudu Olomouc ohledně žádaného přezkumu z hlediska zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Má za to, že i když byl původní rozsudek již přezkoumán z hledisek stanovených zák. č. 119/1990 Sb., není tato skutečnost překážkou k žádosti o přezkum věci podle jiného právního předpisu (takto dle zák. č. 198/1993 Sb.) Uvedl, že podobně může být rehabilitační rozhodnutí přezkoumáno na podkladě řízení o stížnosti pro porušení zákona. Konečně má za to, že soud nesprávně vyložil slovo trest, které z hlediska § 6 zák. č. 198/1993 Sb. chápe (vyložil) jako výrok o trestu. Tímto výkladem potom narušil ust. čl. 4 odst. 4 Listiny a v konečném důsledku takto odňal navrhovateli jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato ustanovení (jejich porušení) se promítla i v tom, že Okresní soud v Olomouci v poučení napadeného rozhodnutí uvedl, že proti němu není stížnost přípustná. I tento postup pokládá za nezákonný a z pohledu citovaných ustanovení Listiny či Ústavy za neústavní a poukázal na ustanovení § 6 zák. č. 198/1993 Sb. kdy "se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle § 17 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, lze proti usnesení soudu o návrhu a zahájení řízení podle tohoto zákona podat stížnost, jde-li o usnesení, jímž rozhoduje soud v prvním stupni. Uzavřel, že není tedy "přiměřené", aby mu soud takto odňal právo na opravný prostředek. K podanému návrhu se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Olomouci, který odmítl výhrady, zejména s ohledem na jím uplatněný výklad pojmu slova "trest" obsažený v ust. § 6 zák. č. 198/1993 Sb. Trest pokládá za jeden z právních následků spojených se spácháním trestného činu a nastupuje pouze v případě, kdy jde o pachatele trestně odpovědného (zmíněným následkem může být i např. ochranné opatření, náhrada škody atd.). Právě o takovém trestu (a o jeho zrušení či zmírnění) hovoří zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu ve svém § 6. Má tedy za to, že zmíněné ustanovení citovaného zákona důsledně respektoval a řídil se jím. Proto také navrhl zamítnout podaný návrh s tím, že stran dalších výhrad uplatněných navrhovatelem odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z předloženého a označeného spisového materiálu i obsahu podaného návrhu i stanoviska obecného soudu dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. To především proto, že platná právní úprava § 6 zák. č. 198/1993 Sb. stanoví, že soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáží-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, nikoli zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení (a dalšího odškodnění) se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. rehabilitačního zákona. Tento zákonný odkaz na rehabilitační zákon tedy znamená, že pro účely řízení podle § 6 zák. č. 198/1993 Sb. je třeba aplikovat oddíl třetí a čtvrtý rehabilitačního zákona. Zmíněný návrh může podle § 5 odst. 1 reh. zákona podat oprávněná osoba (tou navrhovatel je a také příslušný návrh podal a bylo o něm soudem v řízení podle reh. zákona rozhodnuto). I uvedený návrh (s odkazem na § 6 zák. č. 198/1993 Sb.) bylo však nutno podat dle § 6 odst. 1 reh. zák., nejdéle do dvou let od účinnosti cit. zákona. Jestliže tedy pro řízení dle § 6 zák. č. 198/1993 Sb. je třeba přiměřeně použít rehabilitační zákon (a takový postup, byť na jiném místě, požaduje i sám navrhovatel), je třeba analogicky použít i toto ustanovení pro návrhy podle prvního citovaného zákona, neboť zák. č. 198/1993 Sb. neobsahuje pro případ řízení dle § 6 ustanovení, do které doby je třeba (možné) návrh podat. Zákon č. 198/1993 Sb. nabyl podle svého § 9 účinnosti dnem 1. 8. 1993. Návrh podaný v této věci navrhovatelem byl sepsán dne 9. 9. 1999 a Okresnímu soudu v Olomouci (sp. zn. Nt 217/99) byl podán dne 20. 9. 1999. Nelze než konstatovat, že takový návrh byl prokazatelně podán opožděně a z tohoto důvodu se jím příslušný soud nemohl (a ani neměl) zabývat meritorně. Jenom jako obiter dictum poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 116/99, které se týká aplikace a výkladu § 6 zák. č. 198/1993 Sb. a § 9 rehabilitačního zákona, kdy konstatuje, že ust. § 6 zák. č. 198/1993 Sb. obsahuje hmotněprávní a procesní základ takovýchto přezkumů, když na ně navazuje § 4 a zejména § 7 rehabilitačního zákona. Zdůraznil, že negativním předpokladem aplikace § 6 zák. č. 198/1993 Sb. je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitační zákon. Na tomto závěru není co měnit a třeba dodat, že ve věci navrhovatele se o takový případ nejedná. Za dané situace nelze mít za to, že byla zasažena základní práva a svobody navrhovatele, a to ani jím výslovně označená. S poukazem na již uvedené se potom Ústavní soud další argumentací navrhovatele nezabýval, když ta se ve světle uvedených skutečností jeví jako redundantní a vlastně neschopna svého naplnění. S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbyl než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. května 2000 JUDr. Vlastimil Ševčík předseda senátu