III.ÚS 628/08
V PLATNOSTI- KS Ostrava 55 To 460/2007
- ÚS III.ÚS 628/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o zásadu, že nezabývá přezkoumáním skutkových závěrů obecných soudů, pokud nebyly porušeny ústavní práva. Důkazní hodnocení, založené na výpovědi poškozeného a podrobném odůvodnění soudů prvního a odvolacího stupně, bylo považováno za věcně přesvědčivé. Ústavní soud nepřijal námitky týkající se rozporů ve výpovědích svědků nebo úředních záznamů, protože nezabývají podstatnými otázkami skutkového zjištění.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. D., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 12. 2007 č. j. 55 To 460/2007-244, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, neboť jím měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 9. 2007 č. j. 3 T 70/2007-219 spolu s dalšími dvěma obžalovanými (S. B. a Mgr. O. H.) uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235, odst. 1, 2, písm. b), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zkušební dobou v trvání 2 roků. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že společně s oběma spoluobžalovanými navštívil poškozeného Ing. S. K., jehož vulgárně a jinak vyzýval k rezignaci na mandát zastupitele obce. Poté, co poškozený rezignaci odmítl, přiložil mu stěžovatel, dle skutkových závěrů okresního soudu, na krk nůž s tím, že jej řízne, pokud nepodepíše rezignaci. Poškozený následně v obavě o zdraví a život předloženou listinu s rezignací podepsal. Proti rozhodnutí okresního soudu podali stěžovatel i jeho spoluobžalovaní odvolání, jež však Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2007 zamítl jako nedůvodná dle § 256 tr. řádu. V odůvodnění projednávané Ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval své základní argumenty skutkové povahy, které uplatnil již v trestním řízení v rámci odvolání. Tvrdil, že se krajský soud náležitě nezhostil své povinnosti věcně přezkoumat všechny námitky, které byly v odvolání vzneseny. Svůj závěr o neopodstatněnosti stěžovatelových námitek prý krajský soud opřel jen o některé dílčí důkazy, vytržené z kontextu celého dokazování. Obecný soud dle stěžovatele upřednostnil ty důkazy, jež nasvědčují skutkové verzi obžaloby. To se dle stěžovatele týká zejména svědeckých výpovědí svědků P., B. a K., kteří navštívili poškozeného před stěžovatelem a jeho společníky a jednali s ním o jeho odstoupení z městského zastupitelstva. Krajský soud dle stěžovatele ignoroval rozpory ve výpovědi těchto svědků; stejně tak se nezabýval ani obsahem úředního záznamu Obvodního oddělení Policie ČR v Mohelnici z 15. 11. 2006, kde poškozený popisoval průběh útoku dle názoru stěžovatele podstatně odlišně, než jak činil posléze v řízení před soudem. II. Ústavní soud si ve smyslu ust. § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve věci vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Vyjádření obecných soudů byla stručná a nad rámec napadeného rozhodnutí, resp. prvoinstančního rozsudku, neobsahovala novou argumentaci, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice. Ústavní soud dále vycházel z protokolů o hlavním líčení, konaném u Okresního soudu v Šumperku ve dnech 3. 9. a 17. 9. 2007. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). K takovému zásahu ústavněprávní relevance může dojít i tehdy, nezabývají-li se obecné soudy podstatnými námitkami obhajoby či vezmou-li za prokázanou skutkovou verzi, která v provedeném dokazování nemá dostatečné opory (viz i nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 617/2000, III. ÚS 224/04, na něž odkazuje sám stěžovatel). K námitkám směřujícím proti rozhodnutí krajského soudu v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že je v zásadě ústavně souladné, odkázal-li odvolací soud na konkrétní místa odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu nalézacího, s nímž se ztotožnil; není třeba, aby odvolací soud argumenty a závěry soudu prvého stupně i v odůvodnění rozhodnutí o odvolání znovu opakoval. V projednávané věci se krajský soud se skutkovou stránkou věci zabýval velmi podrobně. S odkazy na příslušná místa prvoinstančního rozsudku podal přesvědčivě přehled celé důkazní situace a prokázané posloupnosti událostí, z níž vyplývá motivace jednání obžalovaných vůči poškozenému. Poukázal na to, že z hlediska merita věci je podstatná především návaznost mezi návštěvou svědků P. a spol. u poškozeného a pozdější důraznější "domluvou" ze strany obžalovaných. I kdyby byl poškozený snad uvedeným svědkům deklaroval svůj úmysl dobrovolně rezignovat nejen na členství v radě, ale na všechny funkce v místní samosprávě (jak vyplývá z výpovědi svědka P., na rozdíl od vyjádření svědků B. a K., a jak zdůrazňuje stěžovatel), neučinil tak, resp. tak učinil teprve pod pohrůžkou násilí ze strany stěžovatele a jeho společníků. Námitky stěžovatele uplatněné v odvolání se tak ve světle argumentace krajského soudu (navazující na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně) jeví jako irelevantní, týkající se jen okrajových otázek. Pro samotnou podstatu obvinění postrádá relevanci i další námitka ohledně úředního záznamu policie o výpovědi poškozeného. I kdyby tento záznam byl procesně použitelný před soudem (o čemž lze vážně pochybovat s ohledem na ust. § 158 odst. 5 tr. řádu), lze jej jen stěží považovat za důkaz ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel sám ve svém podání přiznává, že odchylky v obsahu vyjádření poškozeného, jež bylo zachyceno v uvedeném úředním záznamu, se týkají toliko skutečnosti, zda poškozený během útoku viděl nůž, resp. podobu nože, jejž stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů měl proti poškozenému užít. Šlo tedy opět o rozpor z hlediska viny stěžovatele trestným činem nepodstatný, který v kontextu celé důkazní situace, vylíčené podrobně soudy obou stupňů, ani nebyl způsobilý věrohodnost poškozeného výrazněji zpochybnit. Ohledně dalších údajných rozporů ve vyjádřeních poškozeného před svědky (zejm. starostou H.) a před soudem prvého stupně lze v plném rozsahu odkázat na rekapitulaci dokazování provedenou okresním soudem na str. 6 a 7 citovaného rozsudku, popř. str. 6 usnesení odvolacího soudu. Je možné se ztotožnit s poznámkou obecných soudů, že chování poškozeného v předmětné věci není nijak netypické pro oběti trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti. Jak správně uvedl nalézací soud, je pochopitelné, že poškozený zprvu nehodlal celou záležitost nikde oznamovat, jestliže s pachateli trestného činu jednal sám a domníval se, jak je ostatně obvyklé mezi lidmi, kteří nemají zkušenost s trestním právem, že pachatelům v případě vyšetřování nebude možné nic dokázat. Této zdrženlivosti poškozeného lze dostatečně logicky připsat i fakt, že se poškozený před starostou, svědkem H, o nátlaku ze strany obžalovaných vyjadřoval spíše v obecné rovině. Ve světle uvedeného se námitky stěžovatele nejeví jako podstatné pro zjištění skutkového stavu ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, nenabízejí ke skutkovým závěrům nalézacího soudu alternativu, ale vyznívají spíše jako spekulace nad obecnou věrohodností poškozeného a dalších svědků. Ústavní soud připouští, že skutková zjištění obecných soudů v projednávané věci převážnou měrou spočívají na východisku věrohodnosti poškozeného, jehož výpovědi nalézací soud uvěřil. Tato věrohodnost sama se však již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07) vymyká hodnocení Ústavního soudu. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, opřené případně o další nepřímé důkazy (srov. namátkou usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, dostupná v databázi NALUS). V projednávané věci Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Okresní soud v Šumperku i soud odvolací uvedeným požadavkům dostály (viz podrobnou argumentaci na str. 7 citovaného rozsudku, srov. i str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu). S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu