III.ÚS 63/06
V PLATNOSTI- KS Brno 11 Cm 274/98-58
- VS Olomouc 2 Cmo 381/2003-75
- NS 32 Odo 1348/2004
- ÚS III.ÚS 63/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů nevykazuje porušení ústavně zaručených práv. Soud uvedl, že přechod závazků na nabyvatele privatizovaného majetku před zahájením řízení vylučuje procesní nástupnictví podle § 107 odst. 3 o.s.ř. Výklad soudů byl považován za v souladu s právními zásadami a logikou občanského procesu. Závěr byl, že neexistuje zjevná neopodstatněnost stížnosti, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. L., zastoupeného JUDr. Růženou Valdhansovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, č.j. 32 Odo 1348/2004-91, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2004, č.j. 2 Cmo 381/2003-75, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2003, č.j. 11 Cm 274/98-58, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
Odůvodnění
: Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že se stěžovatel žalobou, podanou u Krajského obchodního soudu v Brně dne 18. 12. 1997, domáhal, aby mu žalovaný Československé automobilové opravny, státní podnik (dále jen "žalovaný") zaplatil za poskytnuté právní služby na základě smlouvy o právní pomoci uzavřené dne 25. 9. 1992 částku 58.725,- Kč s příslušenstvím. Postupy podle části druhé a třetí zákona č. 91/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále jen zákona č. 91/1992 Sb.) došlo dnem 1. 6. 1997 k přechodu majetku žalovaného (včetně závazků) na Fond národního majetku ČR (dále jen FNM), a téhož dne smlouvou o prodeji privatizovaného majetku na obchodní společnost SUNCONE, s.r.o. Žalovaný pak zanikl bez likvidace a bez právního nástupnictví ke dni 11. 2. 1998, v průběhu zahájeného soudního řízení, výmazem z obchodního rejstříku. Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. Odvolací soud toto usnesení potvrdil, s argumentem, že přešel-li majetek (a závazky) žalovaného na FNM před podáním žaloby, nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví dle § 107 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl s obšírným odůvodněním, v němž vyložil, že v případě, kdy k přechodu v řízení uplatněného závazku dojde před zahájením řízení, a k zániku z něho povinného až v jeho průběhu, vyvstane situace, kdy zaniklý subjekt žalovaného nemá právního nástupce; to podle § 107 odst. 1, 3 o.s.ř. způsobuje, že v řízení nelze pokračovat a musí být zastaveno. Za nerozhodné pokládal dovolací soud námitky stěžovatele vycházející z ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., že jednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku; poukázal též na to, že o skutečnosti převodu dotčeného závazku na nabyvatele privatizovaného majetku žalovaného byl stěžovatel zpraven. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že přechod závazku, jenž je předmětem řízení před obecnými soudy, na nabyvatele privatizovaného majetku, měl být spojen s prosazením jeho procesního nástupnictví ve smyslu (tomu pozitivně) aplikovaného ustanovení § 107 o.s.ř. S tímto názorem stěžovatele, jak je uvedeno, se vypořádaly již obecné soudy, a to způsobem, který odpovídá ustáleným a nezpochybňovaným výkladům soudní praxe i právní teorie. Je všeobecně uznáváno, že ztratí-li žalovaný po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. zastaví, jestliže povinnost, o kterou v řízení jde, převzala již před zahájením řízení jiná osoba. Při úvaze, zda povaha věci umožňuje za této situace pokračování v řízení (§ 107 odst. 1 o.s.ř.) s procesním nástupcem žalovaného, totiž nelze pominout, že procesním nástupcem účastníka - právnické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení - může být jen ten (§ 107 odst. 3 o.s.ř.), kdo převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde, právě (až) v důsledku zániku původního účastníka řízení, resp. potom. Není-li tu v té době již takových práv a povinností (protože před zahájením řízení přešly na jiného), není zde ani žádného právního nástupce, pročež ani nástupce procesního, a logicky pak vskutku platí, že "povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat". Správně obecné soudy i vymezily rozdílnost v uplatnění institutu procesního nástupnictví podle § 107 o.s.ř. a institutu záměny účastníka dle § 92 odst. 2 o.s.ř. potud, že druhým je myslitelné reagovat jen na nedostatek pasivní věcné legitimace, k němuž došlo v době před zahájením řízení. Obdobné názory jako v napadené věci vyjádřil Nejvyšší soud i v jiných rozhodnutích, kupříkladu v rozsudku ze dne 20.12.2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, v usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1676/2004, v usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, a dalších. Nelze proto jakkoli dospět k závěru, že obecnými soudy podaný výklad dotčených procesních ustanovení je výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. že by postrádal rozumné, v právu konsenzuální a logicky podložené odůvodnění. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Je zjevné, že z pohledu těchto zásad důvod k ingerenci Ústavního soudu není. Na tom nic nemění ani stěžovatelovy námitky, jež vycházejí z principu materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku. Nelze totiž jimi popřít objektivní fakt, že k přechodu závazku, jehož splnění se stěžovatel v řízení domáhal, na jiného, před zahájením řízení skutečně došlo; tato skutečnost je důsledkem výslovné zákonné úpravy, resp. vychází z § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., kterým je stanoveno, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, přičemž okamžik převodu vlastnictví je spojen již se zrušením podniku (viz § 11 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 téhož zákona), nikoli až s jeho zánikem, k němuž dochází (podle obecných předpisů) až výmazem z obchodního rejstříku. Jen zánik právnické osoby v procesu privatizace je spojen se zápisem v obchodním rejstříku; pro přechod závazků stanoví zákon č. 92/1991 Sb. (odchylně od obecné úpravy) toliko, že nabyvatel je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům, že převzal závazky spojené s privatizovaným majetkem (§ 15 odst. 4). Vycházel-li tedy stěžovatel v době podání žaloby ze zápisu v obchodním rejstříku, (procesně) nepochybil, jestliže žaloval předtím privatizovaný podnik, neboť v té době jako subjekt práva existoval; obecné soudy ostatně nikterak nezpochybňují, že procesní podmínky daného řízení byly tehdy splněny. Až do výmazu žalovaného z obchodního rejstříku panoval toliko stav nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, který tím, že nastal před zahájením řízení, mohl stěžovatel reparovat postupem podle § 92 odst. 1, 2 o.s.ř. Okolnost, že zákonem založená univerzální sukcese práv a povinností předchází zániku dotčené právnické osoby, není v právu ojedinělá (srov. kupříkladu zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů). Ani prostřednictvím této námitky tudíž nelze otřást úsudkem, že obecné soudy při vedení řízení postupovaly z hlediska zákonných zásad korektně. Ačkoli v jimi vedeném řízení se stěžovateli nedostalo možnosti, aby jeho nárok byl věcně projednán, nestalo se tak z důvodů, jež by mohly být kvalifikovány jako ústavně nekonformní. Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny zjevně nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává zřečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2006 Jan M u s i l v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.