III.ÚS 638/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 22 Co 291/2025-376 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. července 2025 č. j. 19 Nc 302/2025-216, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1. J. H., 2. nezletilé K. H., a 3. nezletilého A. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka (matka) a první vedlejší účastník (otec) jsou rodiči druhé vedlejší účastnice (dcera) a třetího vedlejšího účastníka (syn). Rodiče nebyli nikdy sezdaní. Při narození dětí se rodiče dohodli, že obě děti ponesou příjmení otce. Od rozpadu vztahu, tedy přibližně poslední čtyři roky, rodiče nevedou společnou domácnost, přičemž děti jsou fakticky v péči stěžovatelky. Vztahy v rodině, zejména mezi stěžovatelkou a jejím bývalým partnerem (otcem nezletilých), jsou značně konfliktní.

3. Řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, se týkalo návrhu stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce se změnou příjmení dětí, a to na příjmení stěžovatelky. Stěžovatelka ve svých podáních tvrdila, že otec se o děti léta nezajímá, neudržuje s nimi žádný kontakt a o jeho navázání se ani nepokusil, pročež jej děti prakticky neznají a nepovažují jej za součást své rodiny. Tvrdila, že je to výslovným přáním dětí (v době podání návrhu ve věku tří a pěti let) a v jejich zájmu, aby s ní a se zbytkem její rodiny sdílely stejné příjmení. Otec naopak ve uváděl, že stěžovatelka mu dlouhodobě a cíleně brání v kontaktu s dětmi, o který - zpravidla marně - usiluje od rozpadu vztahu. Zatímco ze začátku mu byl umožněn alespoň sporadický kontakt s dětmi, posléze došlo v důsledku přístupu stěžovatelky k jeho utlumení. Otec poukazoval také na to, že pravidelně zasílá na děti nemalé výživné (kolem 20 tis. měsíčně) a prostřednictvím svých rodičů, s nimiž se děti občas stýkají, jim posílá různé dárky k narozeninám apod. Měl proto za to, že o děti soustavně projevuje zájem a přinejmenším v této chvíli není důvod pro to, aby došlo ke změně jejich příjmení. Opatrovník dětí neměl na věc vyhraněný názor. Upozornil na to, že změna příjmení může přispět k posílení sounáležitosti dětí s rodinou stěžovatelky, avšak také může z dlouhodobějšího hlediska vést k zásahu do identity dětí.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatelky na změnu příjmení dětí zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Okresní soud mj. přihlédl k výpovědím rodičů, výpisům z bankovního účtu otce, vyjádření opatrovníka a jeho zprávě o situaci v rodině, úřednímu záznamu obsahujícímu vyjádření dětí k otázce svého příjmení (č. l. 48), emailové, SMS a whatsapp komunikaci rodičů a dalším důkazům. Naopak pro nadbytečnost odmítl provést stěžovatelkou navržený výslech dalších příbuzných dětí (prarodičů a bratra ze stěžovatelčiny strany). Na základě provedených důkazů dospěl k názoru, že vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené, přičemž z obou stran zaznívají obvinění stran toho, kdo může za rozpad rodinného soužití a neuskutečněné kontakty mezi otcem a dětmi. Ať už leží příčina konfliktních vztahů na kterékoliv straně, podle okresního soudu je zřejmé, že otec neztratil o děti zájem - přispívá na jejich životní potřeby, zajímá se o ně a usiluje o kontakt s nimi, o čemž mj. svědčí jeho nedávný úspěšný návrh na nařízení předběžného opatření o úpravě styku s dětmi. Vyjádření dětí, že chtějí sdílet stěžovatelčino příjmení, nepovažoval za autentické vyjádření jejich vůle, jelikož jsou ve věku, kdy mají sklon přebírat názory stěžovatelky coby primární pečující osoby. Dospěl proto k závěru, že v současnosti nejsou dány vážné důvody pro změnu příjmení dětí (§ 72 odst. 2 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení - dále jen "zákon o matrikách") a takový krok by byl v rozporu se zájmy dětí (§ 72 odst. 4 zákona o matrikách). Návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce podle § 877 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, proto zamítl.

5. Krajský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Přisvědčil stěžovatelce, že okresní soud neprovedl některé důkazy (záznamy či přepisy elektronické komunikace rodičů) procesně korektním způsobem, avšak současně poznamenal, že stěžovatelka v odvolání nenamítala, že by mezi tvrzeným a skutečným obsahem těchto důkazů existoval jakýkoliv rozpor. Okresní soud navíc z těchto důkazů dovodil pouze taková skutková zjištění, která v plném rozsahu plynula již z jiných důkazů (zejm. z výslechu rodičů). Nad rámec toho krajský soud doplnil dokazování o zprávu psycholožky Mgr. Lenky Procházkové ze dne 7. 11. 2025, z níž mj. plyne, že stěžovatelka má na chování dětí značný vliv a děti mají snahu vyhovět jí a přebírat její názory. Krajský soud také poukázal na svá usnesení č. j. 23 Co 290/2025-237 a č. j. 22 Co 290/2021-326, vydaná ve věci téže rodiny, z nichž plyne, že vztahy mezi rodiči jsou konfliktní a stěžovatelka se dlouhodobě snaží vyloučit otce z výchovy dětí. Na základě toho konstatoval, že závěry okresního soudu odpovídají obsahu důkazů provedených v nalézacím i odvolacím řízení a jsou v souladu také s tím, co je krajskému soudu známo z jeho úřední činnosti. Změna příjmení dětí by v současnosti nebyla v jejich nejlepším zájmu, neboť by mohlo dojít k dalšímu narušení vazeb mezi otcem a dětmi. Neshledal proto důvody k tomu, aby byl rozhodnutím soudu nahrazen souhlas otce se změnou příjmení dětí. Nakonec poznamenal, že stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva není relevantní, neboť se týká odlišné právní otázky.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka především uvádí, že ústavní stížnost podává pouze svým jménem, nikoli jménem dětí. V návaznosti na to opakuje svá tvrzení, že otec se o děti dlouhodobě nezajímá, neudržuje s nimi žádný kontakt, nepřispívá na jejich životní potřeby (resp. přispívá na ně pouze v nejzákladnějším rozsahu) a neusiluje - ani nikdy neusiloval - o jejich svěření do střídavé péče. Děti vyrůstají výlučně v rodině stěžovatelky a identifikují se pouze s ní. Svého otce prakticky neznají a nemají k němu vztah. Nechápou, proč mají na rozdíl od dalších rodinných příslušníků jiné příjmení, pročež projevily přání sdílet příjmení se stěžovatelkou. Z toho důvodu je přesvědčena, že není v nejlepším zájmu dětí, aby nadále měly příjmení po otci. Naopak by to mohlo narušit jejich zdravý psychický vývoj a způsobit jim psychickou újmu. Podle stěžovatelky totiž jejich příjmení neplní "sociálně přiřazovací funkci" a nereflektuje jejich příslušnost k rodině, do které patří.

7. Dále stěžovatelka namítá porušení participačních práv dětí (přinejmenším starší dcery), v důsledku čehož mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že děti se v rámci pohovoru s opatrovníkem, jenž byl proveden na začátku řízení, vyjádřily, že se chtějí jmenovat jako "mamka" (stěžovatelka) a "celá jejich rodina". Soud však označily tento postoj dětí za neautentický a motivovaný snahou vyhovět stěžovatelce, aniž by děti vyslechly přímo před soudem.

8. Nakonec má stěžovatelka za to, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že svá rozhodnutí založily na neprovedených důkazech, resp. na důkazech, jež nebyly provedeny procesně správným způsobem. Krajský soud sice přisvědčil námitkám stěžovatelky, avšak sporné důkazy rovněž neprovedl a skutková zjištění z nich plynoucí pouze marginalizoval s tím, že nejsou významná a vyplývají i z jiných důkazů. Navíc pokud by přepisy elektronické komunikace (mailů, SMS a whatsapp zpráv) skutečně zachycovaly konverzaci rodičů, šlo by o nepřípustný důkaz, protože stěžovatelka neposkytla souhlas s jejich použitím.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rozhodnutí, jimiž byl zamítnut její návrh na nahrazení souhlasu otce se změnou příjmení jejich společných dětí.

11. Ústavní soud předně považuje za důležité připomenout, že ústavní stížnost byla podána pouze jménem stěžovatelky. Přezkum Ústavního soudu je omezen na posouzení ústavní konformity zásahu do práv stěžovatelky, nikoli zásahu do práv dětí (vedlejších účastníků). Nelze totiž přehlížet, že stěžovatelka - jak sama připouští - s ohledem na možnou kolizi mezi svými zájmy a zájmy svých dětí nebyla dokonce ani oprávněna podat jejich jménem ústavní stížnost (usnesení ze dne 7. 1. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 21/25, body 14 a 15). Za této situace proto nelze připustit, aby stěžovatelka následně stavěla argumentaci o porušení svých práv z velké části pouze na tom, že mělo dojít k porušení práv jejích dětí. Konkrétně šlo o namítané porušení participačních práv dětí podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dětí podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na rozhodování v nejlepším zájmu dětí dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Otázka souladu napadených rozhodnutí s nejlepším zájmem a participačními právy dětí tak tvořila "pouze" pozadí (byť významné) přezkumu stěžovatelčiných stížnostních námitek, nikoli přímý předmět přezkumu ze strany Ústavního soudu.

12. Projednatelné námitky lze rozdělit do tří širších skupin. Zaprvé, stěžovatelka uplatňuje námitky stran porušení svých procesních práv, zejm. práva vyjádřit se k důkazům v důsledku vadného provedení některých důkazů, z nichž soudy posléze vycházely (čl. 38 odst. 2 Listiny), extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a vady opomenutých důkazů (čl. 36 odst. 1 Listiny). Zadruhé uplatňuje námitky stran porušení svého práva na soukromí v důsledku připuštění návrhu otce na provedení důkazu elektronickou komunikací mezi ním a stěžovatelkou, s nímž stěžovatelka nevyslovila souhlas (čl. 10 odst. 2 Listiny). Zatřetí, stěžovatelka uplatňuje námitky stran porušení svého práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny v důsledku neumožnění změny příjmení dětí na příjmení stěžovatelky. Ústavní soud se těmito námitkami bude zabývat postupně. IV.

1. Procesní práva stěžovatelky 13. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež je rozvedena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při celkovém vyhodnocení důkazního materiálu. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu. Vnitřní přesvědčení soudu musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování tyto zásady respektují, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší "přehodnocovat" jimi provedené hodnocení důkazů.

14. Obecné soudy vyšly z toho, že pro posouzení důvodnosti stěžovatelčina návrhu na nahrazení souhlasu otce se změnou příjmení dětí, je nutno zjistit, zda jsou dány vážné důvody pro změnu příjmení dětí (§ 72 odst. 2 zákona o matrikách) a zda by to bylo v jejich nejlepším zájmu (§ 72 odst. 4 zákona o matrikách). V rámci toho mj. zjišťovaly, zda je vztah mezi otcem a dětmi tak vyhaslý, rozvrácený a narušený, jak prezentovala stěžovatelka. Za účelem ověření této skutečnosti provedly řadu důkazů, včetně mj. velmi podrobných výslechů stěžovatelky a otce, výpisů z bankovního účtu otce (za účelem ověření, zda otec přispívá na výživu dětí), zpráv opatrovníka dětí, elektronické komunikace mezi rodiči a v rámci odvolacího řízení také zprávy psycholožky. Přepisy elektronické komunikace mezi rodiči však soudy provedly procesně vadným způsobem, na což v napadeném rozhodnutí poukázal již krajský soud.

15. Použití důkazu, který nebyl proveden nebo byl proveden nikoli řádným způsobem, je zpravidla v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti řízení a s právem účastníka vyjádřit se k prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Napadené rozhodnutí se v důsledku toho také může stát rozporným s principem kontradiktornosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1677/23 (N 49/123 SbNU 83)]. Pokud se soud takového pochybení dopustí, jde o vrcholně nežádoucí situaci.

16. V nyní posuzovaném řízení k této nežádoucí situaci došlo, když okresní soud vycházel i z důkazů, které řádně neprovedl. Krajský soud sice poukázal na pochybení okresního soudu, avšak ani on tyto důkazy neprovedl, ač mu v tom nic nebránilo, tj. nenapravil pochybení okresního soudu. Obecné soudy se podobných procesních pochybení musejí vyvarovat. Navzdory tomu však Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí. Ne každá procesní vada v řízení před obecnými soudy totiž nutně zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí, zejm. pokud neměla výraznější vliv na výsledek řízení a stěžovatelka v důsledku ní neutrpěla podstatnou újmu. Obecné soudy sice vycházely i z důkazů, které nebyly řádně provedeny, avšak z těchto důkazů ve výsledku dovodily pouze to, co plynulo z jiných, řádně provedených důkazů. Poznatek o tom, že otec neztratil o děti zájem a snaží se s nimi v rámci možností udržet kontakt, totiž plynul - jak správně poznamenaly obecné soudy - již z jeho účastnické výpovědi, procesních kroků v opatrovnickém řízení (mj. úspěšného návrhu na vydání předběžného opatření ve věci styku s dětmi), zpráv opatrovníka či výpisů z bankovního účtu. Vadně provedený důkaz elektronickou komunikací rodičů tak byl pouze jedním z mnoha dílů mozaiky důkazů, z nichž plynulo, že otec neztratil o děti zájem.

17. Stěžovatelka navíc měla možnost uplatňovat protiargumenty a napadat autenticitu, věrohodnost, relevanci i přípustnost důkazu elektronickou komunikací rodičů jak v řízení před obecnými soudy (zejm. v odvolacím řízení), tak v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka tak sice v obecné rovině učinila, avšak bez podrobnější argumentace. V ústavní stížnosti pouze ve stručnosti a v obecné rovině uvádí, že i kdyby přepisy elektronické komunikace mezi ní a otcem dětí zachycovaly skutečný obsah těchto zpráv, tak nebylo možné použít je bez jejího souhlasu. Stěžovatelka se tím však sama připravila o možnost nabídnout soudům přesvědčivou argumentaci stran toho, proč mají být uvedené důkazy s ohledem na konkrétní okolnosti věci a dotčená základní práva považovány za nepřípustný důkaz.

18. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudu. Jak bylo vysvětleno výše, obecné soudy opřely své závěry o dostatečně širokou a přesvědčivou paletu důkazů. Nic nenasvědčuje tomu, že by se dopustily deformace obsahu provedených důkazů nebo že by z nich dovozovaly skutečnosti, které z nich při žádné logické interpretaci vyplývat nemohou. Jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna.

19. Nakonec Ústavní soud neshledal ani vadu opomenutých důkazů. Rozhodnutí je stiženo vadou opomenutých důkazů tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz, který by mohl být relevantní pro rozhodnutí ve věci, bez jakéhokoliv či bez řádného odůvodnění nebo pokud takový důkaz provedou, avšak v odůvodnění se s ním následně nijak nevypořádají [nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739), bod 13]. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. Okresní soud řádně vysvětlil, že provedení stěžovatelkou navržených důkazů - výslechu jejích příbuzných - by bylo zcela nadbytečné, neboť poměry v rodině jsou dostatečně prokázány jinými důkazy. IV.

2. Zásah do práva na soukromí v důsledku zohlednění elektronické komunikace rodičů ze strany soudu, aniž by stěžovatelka souhlasila s jejím zveřejněním 20. Stěžovatelka namítá také to, že obecné soudy porušily její právo na soukromí, když v řízení přihlížely mj. k otcem předložené elektronické komunikaci mezi rodiči, aniž by s tím stěžovatelka souhlasila. Jak dostatečně vysvětlily již obecné soudy, skutečnosti plynoucí z přepisů či kopií elektronické komunikace rodičů neměly významný dopad na výsledek řízení, jelikož z nich neplynulo nic jiného než to, co bylo prokázáno na základě jiných (procesně správně provedených) důkazů. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné blíže se zabývat stěžovatelčinou námitkou stran zásahu do jejího práva na soukromí. IV.

3. Zásah do stěžovatelčina práva na rodinný život v důsledku nenahrazení souhlasu otce se změnou příjmení dětí 21. Stěžovatelka namítá, že soudy porušily její právo na rodinný život a právo pečovat o děti, když nenahradily souhlas otce se změnou příjmení dětí, v důsledku dřívější dohody rodičů nesoucích příjmení po otci, na její příjmení.

22. Otázka příjmení bezpochyby spadá do rozsahu práva na ochranu soukromého a rodinného života, jelikož představuje součást identity jednotlivce a indikuje jeho příslušnost k určité rodině (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Henry Kismoun proti Francii ze dne 5. 12. 2013, č. 32265/10, § 25; rozsudek ESLP ve věci Stjerna proti Finsku ze dne 25. 11. 1994, č. 18131/91, § 37). Již na tomto místě je však nutno poznamenat, že pokud rodiče nesdílejí stejné příjmení a u společných potomků se při narození shodnou na tom, že ponesou příjmení pouze jednoho z nich, tak jde o volbu, kterou není možné negovat či revidovat pouze z toho důvodu, že vztahy mezi rodiči se posléze zhoršily. Příjmení se totiž stává součástí identity dítěte, pročež jeho změna (zejména má-li k ní dojít proti vůli druhého rodiče) musí být odůvodněna vážnými důvody a především pak nejlepším zájmem dítěte. Nejlepší zájem dítěte se přitom nemusí shodovat - a nezřídka neshoduje - se zájmy rodiče, který podal návrh k soudu.

23. Ústavní soud je proto v této oblasti mimořádně zdrženlivý. Dlouhodobě připomíná, že zásadně není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů, pročež zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z ústavních limitů čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Judikatura Ústavního soudu tím reflektuje, že je především na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Jsou to totiž právě opatrovnické soudy, kdo má ke všem účastníkům řízení nejblíže, je zpravidla komplexně obeznámen s rodinnou situací, má možnost a povinnost přímo provádět a hodnotit důkazy a možnost přímo komunikovat s účastníky či dalšími relevantními osobami. Výsledek jejich rozhodování je navíc z nemalé části závislý na posouzení nejlepšího zájmu dítěte a toho, zda jsou pro změnu příjmení dány závažné důvody, tedy na posouzení skutečností, u nichž je možnost přímého hodnocení důkazů či kontaktu s účastníky a dalšími relevantními osobami jen stěží nahraditelná (srov. např. usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2629/20, bod 7; usnesení ze dne 18. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 3637/25, bod 12).

24. Pokud stěžovatelka tvrdí, že změna příjmení dětí by posílila sounáležitost dětí s ní a její rodinou, není nutno tuto argumentaci jakkoliv vyvracet. Současně by tím však došlo k (dalšímu) oslabení vazby mezi dětmi a jejich otcem, což při hledání spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými základními právy není nepodstatné. Je totiž nutno zohlednit, že právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na rodičovskou péči a výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny je dotčeno stejnou měrou u všech dotčených členů biologické rodiny (matky, otce i dětí), nikoli pouze u matky a dětí, jak se podává z ústavní stížnosti.

25. Ve světle těchto principů nelze napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně problematická. Soudy řádně vysvětlily, že za současné situace neshledaly silný zájem na tom, aby byl nahrazen souhlas otce se změnou příjmení dětí. Ten totiž podle jejich zjištění neztratil o děti zájem a o kontakt s nimi dlouhodobě usiluje, ač v poslední době vesměs marně. Pro nahrazení souhlasu otce se nevyslovil ani opatrovník dětí, jenž v řízení před prvostupňovým soudem poukazoval na výhody i rizika obou možných řešení (včetně rizika hlubokého a dlouhodobého zásahu do identity dětí) a v řízení před odvolacím soudem následně navrhl potvrzení zamítavého prvostupňového rozsudku. Navíc pro zamítnutí stěžovatelčina návrhu svědčila podle soudů i zpráva psycholožky, z níž mj. plynulo, že pravděpodobně dochází k přenosu negativních postojů k otci a rodičovského konfliktu ze stěžovatelky na děti; pokud děti začaly tlumočit své přání sdílet příjmení se stěžovatelkou, nikoli s otcem, šlo nejspíš o projekci postojů a přání stěžovatelky, nikoli o jejich vlastní (natož uvážené) přání. Ústavní soud tyto závěry nepovažuje za jakkoliv excesivní či svévolné. Naopak má za to, že tyto závěry vycházejí z provedených důkazů a jsou založeny na komplexním posouzení rodinné situace a aktuálního nejlepšího zájmu dětí. IV.

4. Participační práva a nejlepší zájem dětí 26. Pokud jde o další námitku stěžovatelky, že došlo k porušení participačních práv dětí, jelikož jejich názor nebyl v řízení zjišťován přímo, ale pouze nepřímo, sluší se úvodem připomenout, že participační práva dětí jsou právy dětí, nikoli právy jejich rodičů. Navzdory tomu, že stěžovatelka namítá porušení základních práv, které jí nenáleží, Ústavní soud považuje vhodné vyjádřit se i k této stížnostní námitce.

27. Judikatura Ústavního soudu obecně stojí na stanovisku, že názor dostatečně rozumově a emocionálně vyspělého dítěte je zásadním, byť ne jediným, vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23, bod 34; nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)]. Jde o flexibilní koncept, který by měl být definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se konkrétní dítě nachází [přiměřeně srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 (N 126/119 SbNU 186), bod 38].

28. Dítěti, jehož rozumová a emoční vyspělost je s ohledem na věk již dostatečně rozvinutá, zásadně má být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Judikatura Ústavního soudu dospěla k závěru, že za nejzazší hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat svůj názor před soudem, lze považovat věk dvanácti let, ač i o něco mladší děti mohou být dostatečně vyspělé na to, aby byly s to vyjádřit se k otázkám, které se jich týkají [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn.

I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod

25. Domněnku ve stejném duchu dnes obsahuje § 867 odst. 2 občanského zákoníku. Věk dítěte nehraje roli pouze při posouzení, zda je dítě s to vyjádřit se - za přijetí vhodných opatření - přímo před soudem, nýbrž i při posouzení toho, jaká váha má být jeho názorům přikládána [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23].

29. Z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy se navzdory nízkému věku dětí (v době rozhodování soudů ve věku 4 a 6 let) pokusily zjistit jejich názor na věc, byť tak neučinily přímo výslechem před soudem, nýbrž "pouze" nepřímo prostřednictvím opatrovníka. Ústavní soud tento postup považuje za ústavně konformní a plně souladný s nejlepším zájmem dětí. Výslech tak malých dětí před soudem, i kdyby byl veden tím nejšetrnějším možným způsobem, pro ně totiž může být silně stresujícím zážitkem, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by měl spočívat jeho přínos pro řízení. K porušení základních práv dětí by tak spíše vedl stěžovatelkou navrhovaný postup než postup, který zvolily v nyní posuzované věci soudy.

30. Soudy nepochybily ani v tom, že názor dětí bez dalšího nepovažovaly za "bernou minci". Jak již bylo uvedeno výše, názor dítěte, jakkoli je významným vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu, není vodítkem jediným. To platí obzvlášť u dětí nízkého věku, které zpravidla nejsou dostatečně rozumově a emočně vyspělé na to, aby dokázaly komplexně zhodnotit svou situaci a uceleně prezentovat svůj názor. To se poměrně jasně ukázalo během jejich pohovoru s opatrovníkem, kdy sice opakovaly, že chtějí sdílet příjmení s matkou a se zbytkem její rodiny, avšak nebyly s to říct proč, a dokonce ani to, po kom mají své současné příjmení nebo kdo přesně jejich rodinu tvoří.

31. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu