III.ÚS 645/04
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci, která zahájila trestní stíhání za poškozování věřitele formou spolupachatelství. Soud se opřel o § 134 odst. 1 a § 160 odst. 1 trestního řádu, podle nichž bylo usnesení o zahájení stíhání dostatečně odůvodněno. Výkladem obsahu rozhodnutí bylo možné překonat nedostatky v jeho formulaci.
Rubrum
III. ÚS 645/04 Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci O. G. zastoupeného JUDr. J. C., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 14. září 2004 č. j. 1 Zt 307/2002-90 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Břeclav, Služby kriminální policie a vyšetřování - oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. srpna 2004 ČTS: ORBV-163/KPV-OHK-2002, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, kterým byla zamítnuta jeho stížnost směřující vůči tamtéž uvedenému usnesení policejního orgánu, jímž vůči němu bylo zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. řádu pro ve výroku blíže popsaný skutek trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je přesvědčen o tom, že není stíhán zákonným způsobem (§ 2 odst. 1 tr. řádu), čímž je mu rovněž znemožněno plné uplatnění práva na obhajobu (§ 33 odst. 1 tr. řádu), neboť usnesení o zahájení trestního stíhání není dostatečně konkrétní a určité, tj. neobsahuje výslovnou pasáž zabývající se škodou, osobami poškozených, rozsahem škody jim způsobené a případnou minimální výší způsobené škody. Je-li přitom v jeho případě použita kvalifikovaná skutková podstata citovaného ustanovení trestního zákona, mělo být ve "sdělení obvinění" tvrzeno alespoň způsobení minimální výše škody, přičemž daná částka by měla přesahovat nejméně 5.000.000,- Kč (§ 89 odst. 11 tr. zák.). S ohledem na tyto výhrady a odkaz na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99) se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí orgánů veřejné moci nálezem zrušil. Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele z pohledu ústavního rámce dopadajícího na předmětnou věc a posoudil jej jako zjevně neopodstatněný. S námitkou v ústavní stížnosti stěžovatelem předloženou vypořádala se dostatečně již státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, a to potud, pokud uvedla, že ve vztahu ke specifikaci škody tato představuje hodnotu zmařených pohledávek věřitelů v návaznosti na odprodaný majetek společnosti, kdy rozsah převedeného majetku a neuspokojených pohledávek je v usnesení policejního orgánu specifikován, přičemž skutek je tak v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným. Ne zcela dokonalou stylistickou preciznost předmětného usnesení v kontextu stěžovatelem vznesených výhrad lze i podle přesvědčení Ústavního soudu překlenout výkladem takto naznačeným s tím, že v záhlaví citovaná usnesení jsou z pohledu dané fáze trestního řízení dostatečně odůvodněna (§ 134 odst. 1, odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu). Napadená rozhodnutí, resp. usnesení státní zástupkyně evidentně nelze podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Svazek 30, str. 471 násl.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, Svazek 32, str. 467 a násl.). Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně, dne 2. prosince 2004
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.