III.ÚS 646/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., zastoupené Mgr. Kristinou Formánkovou, advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. února 2026 č. j. 3 P 269/2020-820, za účasti Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníka řízení, a T. N., jako vedlejšího účastníka řízení, a nezl. N. N., nezl. V. N. a nezl. T. N., jako vedlejších účastnic řízení, spojené s návrhem na zrušení § 465g odst. 4 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a argumentace stěžovatelky

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 10 odst. 2 Listiny. Spolu s ústavní stížností spojila návrh na její přednostní projednání a rovněž návrh na zrušení § 465g odst. 4 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s.").

2. Stěžovatelka je matkou vedlejších účastnic. Před Ústavním soudem brojí proti prozatímnímu rozhodnutí, kterým byly nezletilé vedlejší účastnice předány do péče otce v širším rozsahu, než tomu bylo doposud (i mimo víkendové dny).

3. U Okresního soudu Plzeň-jih probíhá k návrhu vedlejšího účastníka (dále jen "otce") řízení o rozšíření péče otce o nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé" nebo "děti"). Dosavadní úprava péče otce byla velmi úzká. Poměry nezletilých dětí byly upraveny pro dobu po rozvodu manželství rodičů rozsudky Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 11. 2020 č. j. 3 Nc 121/2020-68 (péče a výživa nezletilých N. a V.) a ze dne 7. 11. 2022 č. j. 3 P 269/2020-367 (péče a výživa nezletilé T.). V pořadí druhým z rozsudků byl rovněž pravomocně upraven styk otce s nezletilými dětmi, a to na každý lichý týden v roce od pátku od 16:00 hodin do neděle do 17:00 hodin a každý sudý týden v roce ve čtvrtek od 15:30 hodin do 17:30 hodin. Dále byl upraven styk otce s nezletilými dětmi o svátcích a prázdninách.

4. Při ústním jednání dne 29. 1. 2026 otec do protokolu podal návrh na vydání prozatímního rozhodnutí, kterým by byla upravena prozatímní péče otce směrem k jejímu rozšíření i mimo víkendy. Otec konkrétně navrhoval, že by péče probíhala v lichém týdnu od pátku od 12 hodin do pondělí v sudém týdnu do 8 hodin a v sudém týdnu by otec pečoval od středy 12 hodin do čtvrtka do 8 hodin. Stěžovatelka s navrhovaným řešením nesouhlasila, při jednání však byla ochotna souhlasit alespoň s rozšířením v lichém týdnu o přespání do pondělí a v sudém týdnu ve čtvrtek by u otce byly od 13 hodin do 18 hodin, aby s nimi mohl dělat školní přípravu. Pokud jde o předávání ve škole, stěžovatelka měla obavu z toho, že ji má otec v telefonu často zablokovanou, v důsledku čehož by neměla možnost získat informace o dětech. Matka tak původně souhlasila s určitým navýšením, následně (po jednání otce ohledně ukončení nadstandardních služeb u pediatra) navrhovala návrh zamítnout. Opatrovník navrhl otci vyhovět.

5. Okresní soud vydal ústavní stížností napadené prozatímní rozhodnutí, podle kterého je otec povinen a oprávněn pečovat o nezletilé vždy v lichém kalendářním týdnu od pátku od 12 hodin do pondělí v sudém kalendářním týdnu do 8 hodin a v sudém kalendářním týdnu od čtvrtka od 12 hodin do pátku do 8 hodin a ve zbývajícím období je o nezletilé povinna a oprávněna pečovat matka, a to s účinností od 16. 2. 2026. Dále rozhodl, že k předání nezletilých bude docházet v předškolním a školním zařízení, případně v bydlišti matky (výrok I.). Dále rozhodl, že se uvedené prozatímní rozhodnutí vydává na dobu tří měsíců ode dne jeho vykonatelnosti (výrok II.).

6. Okresní soud tedy návrhu otce co do rozsahu vyhověl, s drobnou modifikací konkrétních dnů, a to podle původně vstřícného návrhu matky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí okresní soud shrnul dokazování. Konstatoval, že ve věci již proběhlo několik ústních jednání, otec původně usiloval o střídavou péči, posléze ustoupil a požadoval toliko její rozšíření. Okresní soud si byl vědom prchlivé povahy otce, který mnohdy jedná impulsivně. Doporučil mu, aby se zdržel nevhodných projevů ve vztahu k matce, neboť to jistě nepomáhá zlepšení vztahů rodičů a navázání spolupráce ohledně dětí. Okresní soud věří tomu, že otec má silný citový vztah ke svým dětem, chce s nimi trávit více času a podílet se více na jejich výchově. Z předložených fotografií je zřejmé, že v době, kdy je s dětmi, se jim snaží zajistit bohatý program. Nelze tak dovozovat, že péči o děti nezvládá či že by nebyl schopen zajistit jejich potřeby. Otec byl o děti schopen nepřetržitě pečovat v době dovolených i po delší dobu. Při svém rozhodování si byl okresní soud vědom zpráv školních zařízení; konstatoval k nim, že děti před víkendem s otcem mohou být rozrušené z toho důvodu, že byly opakovaně svědkem konfliktů rodičů při jejich předávání. Pracovníci školy také nepřichází do styku s otcem, ale pouze s matkou, nejsou svědky interakce otce s dětmi. Jinak ze zpráv školních zařízení vyplývá, že děti nemají problémy při výuce ani zvýšenou nemocnost. Pokud jde o zprávu pediatra, okresní soud v rámci objektivity uvedl, že zásadní informace měla lékařka od matky a příčinu popsaných problémů, které prezentovala i nezletilá, nelze bez podrobnějšího psychologického vyšetření hledat jen na straně otce. Okresní soud připomněl, že děti zažily rozchod svých rodičů, bývají svědky situací, které jim nemohou být příjemné. To vše se může odrážet na jejich psychickém rozpoložení. Okresní soud se tedy domnívá, že je na místě rozšířit péči otce probíhala od čtvrtka do pátku, čímž bude péče rovnoměrněji rozprostřena. Nejde o výrazné navýšení, ale otci umožní prokázat, že zvládne péči o děti i v době školní docházky, včetně zajištění předávání a vyzvedávání, jakož i řádnou školní přípravu. Okresní soud stanovil účinnost prozatímní úpravy od 16. 2. 2026, aby byl dán určitý časový prostor připravit děti na změnu rozsahu péče. Okresní soud požádal matku jako stěžejní osobu v životě dětí, aby jim citlivě vysvětlila navýšení rozsahu péče, a aby děti v tomto ohledu motivovala. Apel na otce pak byl takový, aby dětem umožnil kontakt s matkou například formou telefonátu a více se zajímal o jejich city a potřeby. Nesmí však s ohledem na navýšení péče bojkotovat obvyklé aktivity dětí u matky, které nezletilé těší a naplňují. Jen tak bude zajištěna pohoda nezletilých. Otec tímto rozhodnutím dostal možnost prokázat, že mu jde v první řadě o blaho dětí a žádným způsobem nebude ohrožovat jejich zdravý vývoj. Oba rodiče by se měli soustředit na to, aby jejich děti byly co nejméně poznamenány rozpadem rodiny, na kterém nenesou žádnou vinu. Rodiče by spolu měli ohledně potřeb svých dětí spolupracovat.

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že soud v řízení o prozatímním rozhodnutí provedl extrémně vadné hodnocení skutkového stavu v rozporu s provedenými důkazy. Podrobně rekapituluje zprávy ze základní školy nezletilých, z nichž plyne, že jsou děti před společným víkendem u otce nervóznější, mrzí je, že z důvodu pobytu u otce promeškají plánovanou aktivitu, jsou smutné. Z jejich poznámek ve škole je patrné, že se otec nechová vždy k matce hezky. Ze zprávy z mateřské školy nejmladší z dcer plyne, že je před a po setkání s otcem nezletilá smutná a říká, že s maminkou je to lepší. Z lékařské zprávy pediatričky nezletilých vyplynulo, že se nezletilá na kontrole rozplakala a trpí duševními obtížemi. Poté, co se otec o zprávách dozvěděl, vypověděl smlouvu o poskytování péče u této lékařky. Okresní soud měl k dispozici i další zprávu, z níž plyne, že na konflikty rodičů reagovaly děti psychosomatickými obtížemi. Nedobrý stav dětí a závadová komunikace ze strany otce trvá po celou dobu řízení. Děti u pohovoru okresního soudu s nimi uvedly, že o rozšíření péče spíše nestojí. Stěžovatelka dále shrnula další okolnosti, jako je nařízení rodinné terapie usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 10. 2025 č. j. 3 Nc 269/2020-706 atd. Soud zcela ignoroval videonahrávky týkající se předávání dětí, kdy děti k otci nechtěly a za srdceryvného pláče odmítaly s otcem odjet. Pokud jde o prchlivou povahu otce, tato se nikterak v průběhu řízení neuklidnila. Přes apel soudu v napadeném prozatímním rozhodnutí, aby umožňoval dětem komunikaci s matkou po dobu jeho péče, tak otec nadále nečiní. Stěžovatelka proto považuje rozhodnutí soudu za svévolné.

8. Ustanovení § 465g odst. 4 věty první z. ř. s. nově zavádí jednoinstančnostní řízení, což stěžovatelka považuje za protiústavní. V řízení může docházet trváním prozatímního rozhodnutí k faktickým průtahům ve věci samé s dopadem na spravedlivý proces a rodinný život účastníků. V napadené úpravě však koliduje zájem na rychlém vyřízení věci a právo na nezasahování do rodinného života, dítě zde nesmí být svévolným předmětem rozhodování.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.

11. Právní úprava zakotvená v § 465a a násl. z. ř. s., týkající se prozatímních rozhodnutí, vychází nově (s účinností od 1. 1. 2026) z toho, že poměry dítěte mají být s ohledem na důsledné zajištění procesních práv všech účastníků řízení upravovány zásadně meritorně. Dočasná úprava je vždy určitou výjimkou z pravidla, která se uplatní pouze v nezbytných případech, kdy je zapotřebí upravit poměry před rozhodnutím ve věci samé. I když platí, že na předběžnou a prozatímní úpravu poměrů dítěte se nepoužijí ustanovení občanského soudního řádu o předběžném opatření (viz § 465j z. ř. s.), lze v poměrech řízení o ústavní stížnosti vyjít z ustálené judikatury vztahující se právě k předběžným opatřením, podle níž se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních. Obdobné platí i pro prozatímní rozhodování, neboť v obou případech jde o rozhodnutí, která představují pouze přechodné řešení situace, do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu (usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 766/26 či usnesení ze dne 13. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 3819/25). Zároveň však platí, že i rozhodnutí o předběžném opatření či rozhodnutí o prozatímní úpravě poměrů je za určitých okolností způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347)], byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud přitom pouze zkoumá, zda předběžné opatření či prozatímní rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. k tomu např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)], která - aby odůvodnila kasační zásah - by musela být na první pohled zjevná a intenzivní. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.

12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedených. Jeho kasační zásah přichází v úvahu jen, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.

13. Ani v nyní posuzované věci není důvod odklánět se od výše uvedených kritérií. Ústavní soud proto konstatuje, že napadené prozatímní rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolné, nejsou dány, a proto lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud nezjistil, že by napadené usnesení bylo způsobilé porušit stěžovatelčina základní práva, případně práva nezletilých dětí. Okresní soud zkoumal, zda jsou splněny skutečnosti rozhodné pro vydání prozatímního rozhodnutí a odůvodnil, proč je možné upravit poměry nezletilých daným způsobem. Závěrem apeloval na oba rodiče směrem ke vstřícné vzájemné komunikaci a zažehnání konfliktů či opuštění chování, které nezletilé zatěžují. Ústavní soud na posouzení okresního soudu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.

14. Stěžovatelka rekapituluje důkazy, které měl okresní soud vadně interpretovat a dovodit z nich závěry v extrémním rozporu se skutečností. Podle Ústavního soudu však stěžovatelka pouze zastává jiný právní názor a okresní soud se dezinterpretace nedopustil.

15. Stěžovatelkou rekapitulované důkazy soud nepominul a zahrnul je do svého odůvodnění. Shrnutí důkazů stěžovatelkou není s odůvodněním napadeného rozhodnutí v rozporu. Je zřejmé, že soud považoval vzájemné konflikty rodičů za příčinu psychického neprospívání dětí, které je podle důkazů soustředěné na období před a po době strávené u otce. Skutečnost, že je pro děti z dlouhodobého hlediska problematické zejména jejich předávání, při němž jsou oba rodiče v konfliktním kontaktu, plyne i ze samotného podání stěžovatelky. Tento stresující faktor se snaží napadené rozhodnutí eliminovat, neboť předávání dětí bude probíhat ve školním zařízení, což je zcela v souladu s doporučením odborníků (viz např. závěry 10. rodinněprávního sympozia, dostupné online zde: Rodinněprávní sympozia Justiční akademie - jacz.cz). Je jistě namístě apelovat zejména na oba rodiče, aby svými postoji a chováním před nezletilými neprohlubovali jejich zátěž vyplývající z rodinného prostředí zatíženého intenzivním rodičovským konfliktem. V každém případě spolu totiž budou muset - vzhledem k věku dětí a jejich potřebám - rodiče i nadále komunikovat.

16. Z výše uvedeného je patrné, že Ústavní soud považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení zákona v takovém případě sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud však pro úplnost konstatuje následující.

17. Akcesoricky napadené ustanovení § 465g odst. 4 věty první z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, neumožňuje brojit proti prozatímním rozhodnutím; otevřena zůstává pouze možnost odvolání proti rozhodnutí o jejich prodloužení (jde tak o případy nikoliv "první" prozatímní úpravy vztahů).

18. Skutečnost, že jde o dočasnou, prozatímní úpravu poměrů, která má být v co nejkratší době nahrazena rozhodnutím ve věci samé, jakož i garance práva účastníků řízení spočívající v možnosti vyjádřit se k návrhu (§ 465b odst. 2 z. ř. s.), jsou důvodem pro nepřiznání práva podat proti prozatímnímu rozhodnutí odvolání (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 766/26).

19. Dvojinstančnost není zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1180/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3881/2009), ani základním právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 150/03).

20. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomněl, že právo na dvojinstančnost řízení v ústavní rovině zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí; srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1652/23). Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. například Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

21. Dopustí-li se soud průtahů v řízení ve věci samé, účastníkům zůstává k dispozici mechanismus, kterým se lze tomuto nežádoucímu stavu bránit. Odkázat lze na využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který Ústavní soud považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [srov. např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení.

22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], akcesorický návrh na zrušení (části) zákona sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu