III.ÚS 65/06
V PLATNOSTI- MS Praha 61 To 37/2005
- NS 6 Tdo 771/2005
- ÚS III.ÚS 65/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Rozhodnutí soudu prvního a odvolacího stupně bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, které otevřelo možnost nového řízení. Soud uznal, že stěžovatel má nárok na ochranu práv v probíhajícím trestním řízení, a proto není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud se nezabývá případy, kde již byla zajištěna právní ochrana prostřednictvím podústavních prostředků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Lucií Panýrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 Tdo 771/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí, protože se domnívá, že jimi došlo k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelova názoru se tak mělo stát především tím, že odvolací soud o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (jímž se soud prvního stupně dopustil "řady zásadních pochybení") rozhodl ve veřejném zasedání přesto, že žádal o jeho odročení a svou neúčast na něm "včas a řádně" omluvil. Dále mělo být jeho právo na spravedlivý proces porušeno "nesprávným výkladem a aplikací" rozhodného ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zákona a trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zákona, a byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní test odnětí svobody v délce tří týdnů. Odvolání stěžovatele městský soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je podle § 265i odst.1 písm. e/ tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že tento závěr vztáhl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d/ tr. řádu (který stěžovatel spojil s kritikou, že odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti); ohledně ostatních námitek pak dospěl k závěru, že způsobilé dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g/, resp. h/ tr. řádu jimi naplnit nelze. Vlastním šetřením se dostalo Ústavnímu soudu poznatku, že rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 25/2006, Nejvyšší soud ku stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného (stěžovatele), obě ústavní stížností napadená rozhodnutí - Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 - zrušil, a obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za popsané procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná. Podle § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst.1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (zde stížnosti pro porušení zákona podle § 266 a násl. tr. řádu). Byla-li ústavní stížností napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího rozhodnutím Nejvyššího soudu podle § 269 odst. 2 tr. řádu již dříve zrušena a řízení ve stěžovatelově trestní věci pokračuje (§ 270 odst. 1 tr. řádu), pak tím byla i ustavena - ústavní stížností požadovaná - situace, v níž se stěžovateli otevírá možnost uplatnit právní prostředky k ochraně svých práv, které se mu v probíhajícím trestním řízení (ve stadiu řízení před soudem prvního stupně) jako jeho účastníku (obviněnému) nabízejí. To, čeho se stěžovatel domáhal ústavní stížností (odstranění jí napadených rozhodnutí), bylo předtím, než o ní bylo Ústavním soudem rozhodnuto, dosaženo jinak, uplatněním procesních instrumentů podústavního práva. Co do oprávnění vyslovit porušení konkrétních ústavně zaručených práv nebo svobod (§ 82 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) platí obdobné; vedle subsidiarity své pravomoci ve vztahu k orgánům veřejné moci respektuje Ústavní soud ve vlastní judikatuře i princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, pročež si (zásadně) neosvojuje oprávnění k dosud neukončenému řízení vykonávat "dohled či dozor", což se týká zejména - nezávislých - obecných soudů. Ochrana ústavnosti ostatně není pouze posláním Ústavního soudu, ale povinností všech orgánů veřejné moci; ten představuje v této souvislosti až institucionální mechanismus poslední. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl. Výsledky řízení o stížnosti pro porušení zákona se nemohly dotknout usnesení, kterým Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelem podaném dovolání, resp. jímž dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Důvod k zásahu Ústavním soudem však není ani zde; v procesní situaci, jež nastala zrušením rozhodnutí soudů obou předchozích instancí, totiž není ústavní stížností (rovněž) napadené usnesení dovolacího soudu způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, neboť již do jeho právního postavení nezasahuje. Jelikož není ani zřetelného důvodu, aby - byť jen z důvodů procesních - muselo být odklizeno (případnému dovolání proti pozdějšímu rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci nepřekáží), je přiléhavé, konformně závěrům předchozím, ústavní stížnost i v této části posoudit jako návrh nepřípustný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.