III.ÚS 65/99
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, včetně stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny možné odvolací cesty. Návrh na zrušení ustanovení trestního zákona byl odmítnut jako nepřípustný, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná. Ústavní soud také odmítl návrh na náhradu nákladů zastoupení, neboť nebyl podán v souladu s § 83 zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimír Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele ing. S. N., zast. JUDr. Č. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 2 To 216/98, ze dne 11. ledna 1999, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc s tím, že jeho vydáním byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody. Ze spisových materiálů obsažených ve spisech Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 Nt 4417/96 i Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4417/96, vzat do vazby, ve které setrval do doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 129/98, ze dne 25. 8. 1998, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé (bylo rozhodnuto o odvolání tehdy obžalovaného navrhovatele, které směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 1 T 11/97-1093). Usnesením ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 1 T 11/97, potom rozhodl Krajský soud v Brně o započtení doby vazby navrhovatele do jemu uloženého trestu odnětí svobody, o povinnosti nahradit státu náklady spojené s výkonem této vazby a konečně uložena povinnost nahradit státem zálohované náklady trestního řízení. Proti prvním dvěma výrokům obsaženým v uvedeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal navrhovatel stížnost s tím, že dle § 38 odst. 1 trestního zákona (dále tr.zák.) a § 334 odst. 1 trestního řádu (dále tr.ř.) se do trestu odnětí svobody započítává doba počínající okamžikem, kdy k omezení osobní svobody skutečně došlo. V daném případě se tak v době, kdy byl brán do vazby nestalo (byla překročena doba 24 hodin, do které byla započtena i doba, kdy byl omezen na osobní svobodě, a to i před rozhodnutím vyšetřovatele o jeho zadržení) a měl být soudcem právě s ohledem na uvedené propuštěn na svobodu. Pro nezákonnost tohoto postupu mu proto nelze ukládat povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby. Na základě podané stížnosti rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který dospěl k závěru, že podaná stížnost je zčásti důvodná, protože v rozhodné době byla reálně osobní svoboda navrhovatele omezena již ve 13.30 hod. dne 2. 10. 1996 (zajištěním navrhovatele dle § 14 odst. písm. e) zákona o Policii ČR) a v uvedeném smyslu také rozhodl o započtení délky vazby navrhovatele do trestu, který mu byl uložen. K námitkám navrhovatele stran zákonnosti pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1996, sp. zn. 7 Nt 4417/96, na základě kterého byl navrhovatel vzat dle § 68 tr.ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr.ř. do vazby, Vrchní soud uvedl, že k takovému přezkumu není oprávněn, když je nepochybné, že navrhovatel byl v projednávané (vlastní) trestní věci ve vazbě, v rámci této věci byl také pravomocně odsouzen, a proto je také ve smyslu § 152 odst. 1 písm. a) tr.ř. povinen nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost, ve které poukazuje na již uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1996, jímž byl vzat do vazby s tím, že s ohledem na nedodržení 24hodinové lhůty se tak nemělo stát. V souvislosti s rozhodnutím Vrchního soudu Olomouc ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 To 216/98, má za to, že mělo být vrchním soudem "z úřední povinnosti" zrušeno rozhodnutí, jímž byl vzat do vazby. Zmíněné rozhodnutí navrhl zrušit i v rámci podané ústavní stížnosti (z týchž důvodů jak namítal v řízení před obecnými soudy) s tím, že jeho protizákonnost je nutno promítnout i do zrušení dalších rozhodnutí obecných soudů (kterými bylo rozhodováno o vině a trestu navrhovatele i jeho bratra), když protiprávní označení doby omezení osobní svobody (jeho počátku) nebylo dosud nijak přerušeno. Navrhl zrušit rozhodnutí, jímž byl vzat do vazby (i přes nedodržení lhůty plynoucí z ustanovení § 72 odst. 2 zák. o ÚS), když napadené rozhodnutí vrchního soudu je prvním důkazním prostředkem, kterým může doložit svůj návrh. Stejně tak navrhl zrušit rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc (o nákladech spojených s vazbou), protože s ohledem na uvedené pozbývají podkladu, žádá "zrušení zbavení svobody" sebe i svého bratra Z. N. (porušen čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - dále Listiny) a v návaznosti na to i rozhodnutí obecných soudů (Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97, ze dne 13. 3. 1998, Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 2 To 129/98, ze dne 25. 8. 1998). Ve vydání zmíněných rozhodnutí spatřuje tak i porušení čl. 36 odst. 2, věta druhá a čl. 40 odst. 6 Listiny. Konečně podal návrh na "zrušení ustanovení zákona, které nedovoluje obecným soudům přezkoumávat zákonnost pravomocných rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod" zrušení § 16 odst. 2 tr. zák. a ust. § 4 písm. b) tr. zák., které pokládá za obsahově shodné s ust. § 5 tr. zák. Ústavní stížnost potom podal i proti dalšímu usnesení Vrchního soudu Olomouc (sp. zn. 2 To 215/98, ze dne 11. 1. 1998), které se týká jeho bratra Z. N. Konečně požádal o přednostní projednání svého návrhu (jde o naléhavou věc přesahující svým významem vlastní zájmy stěžovatele) a také o úhradu nákladů spojených s jeho a bratrovým zastoupením před Ústavním soudem. Na vyžádání Ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil i Vrchní soud Olomouc (předseda senátu, který napadené rozhodnutí vydal) a ten především uvedl, že většina argumentů se napadeného usnesení netýká, přesto je pokládá za právně nepodložené a ponechává jejich posouzení úvaze Ústavního soudu. Dodal, že stran napadeného usnesení odkazuje na důvody v něm obsažené s tím, že stížnostmi soud nemůže přezkoumávat pravomocná rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o některých otázkách trestního řízení v jeho jednotlivých (dřívějších) fázích. Upozorňuje pouze na možný postup v rámci užití mimořádných opravných prostředků. Stran samotného rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností doplnil, že respektoval nález Ústavního soudu týkající se omezení osobní svobody institutem zajištění podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o Policii ČR. Ústavní stížnost navrhl odmítnout. Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná. Především nelze mít výhrad proti závěrům Vrchního soudu v Olomouci ohledně doby a způsobu (včetně nákladů) započtené doby strávené navrhovatelem ve vazbě do trestu, který mu byl uložen. Vrchní soud totiž v souladu se zákonem uvedenou dobu určil právě i s ohledem na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se doby, kdy při vzetí do vazby je přesně (i z hlediska ústavnosti) stanovena doba, kterou počíná skutečné (reálné) omezení osobní svobody obviněného. V tomto směru nezbývá než odkázat na důvody napadeného usnesení vyjádřené v usnesení stížnostního soudu, který je také vyjadřuje i z hlediska obdobných rozhodnutí Ústavního soudu, který se dané problematice dostatečně věnoval v minulosti již vícekrát a nemá co by v této oblasti na svém rozhodování měnil. Nezbylo tak Ústavnímu soudu než v této části návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále zák. o ÚS), odmítnout. Co se týče rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byl navrhovatel (jako obviněný vzat do vazby), nezbývá než připomenout ust. § 75 odst. 1 zák. o ÚS, které stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 11/97, je zřejmé, že navrhovatel byl vzat do vazby usnesením Krajského soudu v Brně, č.j. 7 Nt 4417/96-24, ze dne 5. 10. 1996, proti kterému však (i přesto, že byl řádně poučen o přípustnosti stížnosti k soudu nadřízenému), tuto stížnost nepodal. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, návrh jako nepřípustný odmítnout, aniž by se dále mohl zabývat úvahami (obsaženými v ústavní stížnosti) o případném nedodržení lhůty z hlediska stanovených § 72 odst. 2 zák. o ÚS. Stran návrhu na zrušení rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 2 To 215/98, nutno poukázat na ustanovení § 72 odst. 1 písm a) zák. o ÚS, které stanoví, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat i fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že v pravomocném řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě se tak nestalo, když navrhovatel ve věci svého bratra takovou osobou není, a proto nezbylo než v této části podaný návrh odmítnout z hlediska ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. o ÚS, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Navrhovatel spolu s ústavní stížností podal i návrh na zrušení výše specifikovaných částí trestního zákona. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nepřísluší Ústavnímu soudu se dále samostatně zabývat návrhem na zrušení části zákona. Stejnými hledisky se Ústavní soud řídil i ohledně návrhu na náhradu nákladů zastoupení navrhovatele, který odmítl s poukazem na ust. § 83 zák. o ÚS a odmítnutí návrhu samotného. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 1999 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.