III.ÚS 652/02

Rubrum

III. ÚS 652/02 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V, a. s., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2002, sp. zn. 1 Co 133/2001, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2000, sp. zn. 19 C 26/99, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2002, sp. zn. 19 C 26/99, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, mimo ústní jednání dne 12. března 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Muchou, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2002 (1 Co 133/2001-139) a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2000 (19 C 26/99-99), ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2002 (19 C 26/99-128) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dále navrhla zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona). Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:

1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Ústavní soud zjistil (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), že stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2002 (1 Co 133/2001-139) podala dovolání. Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona ), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona]. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 12. března 2003