III.ÚS 653/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 2132/47, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 6 Tdo 961/2025-704, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2025 č. j. 7 To 322/2024-643 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. března 2024 č. j. 4 T 12/2022-555, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (spolu se spolupachatelkou) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu k odvolání státního zastupitelství zrušen ve výroku o trestu a stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že se spoluodsouzenou poškozené násilím vzal mobilní telefon.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů. Ty vyšly převážně z verze poškozené, ač stěžovatel poukazoval na její podivné chování před činem (poškozená jej měla z citových důvodů pronásledovat), které svědčí o její konfliktní motivaci. V řízení byl proveden důkaz korespondencí poškozené, kde například uváděla "P. miluju tě. Naštval jsi mě. Pořád jsi s ní. Nechci ti tou policií ubližovat, ale musím. Choď za mnou domů. Hlavně to nikomu neříkej a já to stáhnu.", avšak soudy z těchto důkazů nevyvodily nic zásadního, ačkoliv vypovídají o motivaci poškozené, která zjevně přesahuje rámec běžného chování oběti násilného majetkového trestného činu. Obdobně soudy sice provedly, avšak nereflektovaly, kamerové záznamy z 21. 3. 2021 dopoledne, zachycující snahu poškozené vyhledávat přítomnost stěžovatele na autobusovém nádraží. Kombinaci intenzivní citové vazby, následné zášti, pokračující komunikace a pozdější snahy o stažení věci bylo třeba při hodnocení výpovědi jediné přímé svědkyně uvážit s maximální pečlivostí. Poškozená svou výpověď i měnila a doplňovala, když například napřed uváděla, že místo činu bylo osvětleno, a později naopak to, že byla tma. Zvláště problematické je, jak soudy naložily s výpovědí svědkyně H. Ta popsala, že byla svědkem konfliktu u autobusu, v němž podle ní agresivně vystupovala spíše poškozená, křičela, že stěžovatele miluje a nevzdá se ho, a stěžovatel měl konflikt ukončit. Soudy odmítly z toho svědectví vyjít toliko na základě subjektivních úvah o nepravděpodobnosti její verze. Soudy dále neuvěřily obhajobě spoluobviněné K. s odkazem na nepravdivá tvrzení o zaplacení peněžitého trestu v jiné věci a o přestupkových řízeních, která však s nynějším případem nijak nesouvisela.

7. Obhajoba také navrhovala vyslechnout k motivaci a věrohodnosti poškozené svědky R. H. a J. R. (správně R.). Oba návrhy byly zamítnuty jako nadbytečné, ač právě otázka motivace poškozené byla pro hodnocení její věrohodnosti zásadní. Jde o opomenuté důkazy.

8. Stěžovatel namítá i nedostatečný přezkum jeho námitek v dovolacím řízení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, nicméně tam, kde dovolatel výslovně otevírá námitku porušení základních zásad spravedlivého procesu, extrémního rozporu a deformace dokazování, nemůže dovolací soud zůstat u čistě formalistického závěru, že předložená argumentace není dostatečně přesná, a tím se meritornímu přezkumu zcela vyhnout. Dovolací řízení se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec a Nejvyšší soud musí procesní námitky posuzovat ústavně konformně (stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ve svém dovolání namítal, že důkazy ve prospěch obhajoby byly relativizovány a výpověď poškozené je zatížena rozpory a motivací k nepravdivému obvinění. Nejvyšší soud se však v zásadě omezil na konstatování, že stěžovatel opakuje obhajobu z dřívějších stádií řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání, s výjimkou dále uvedenou, příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

10. Stěžovatel napadá ústavní stížností také rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. Krajský soud však napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v této části zrušil a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku okresního soudu tak Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

12. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.

13. Ač má stěžovatel pravdu v tom, že výpověď poškozené byla ve věci podstatným důkazem a že součástí pozadí celého případu byl citový zájem poškozené o stěžovatele, který neopětoval, z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že soudy se obhajobě stěžovatele věnovaly a v jejich rozhodnutích je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny, přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných skutečnostech. Věrohodnost poškozené byla předmětem hodnocení, když soudy například přihlédly ke znaleckému posudku z odvětví psychologie zpracovaného na poškozenou (bod 40 rozsudku), konzistentnosti této výpovědi v podstatných bodech, či obsahu nahrávky pořízené po souzeném incidentu bez vědomí poškozené samotným stěžovatelem, na které poškozená říká, že "s tím telefonem už to bylo moc", neboť "přišla o kontakty a nemohla si zavolat", na což stěžovatel na nahrávce nijak nereaguje (bod 19 rozsudku krajského soudu). Sama skutečnost, že poškozená měla věnovat stěžovateli před souzeným jednáním jím nevítanou pozornost, zdůrazňovaná obhajobou, jistě nijak automaticky nevylučuje věrohodnost jejího obvinění, že ji stěžovatel se spoluobviněnou násilím připravili o mobilní telefon. V řízení nadto byly konstatovány i negativní skutečnosti zpochybňující věrohodnost spoluobviněné, která byla v řízení přistižena při nepravdivých tvrzeních a také bylo zjištěno, že byla opakovaně trestána za přestupky proti občanskému soužití (bod 49 a násl. rozsudku okresního soudu). Svůj názor na výpověď svědkyně H. soudy vysvětlily (srov. bod 42 usnesení Nejvyššího soudu) a úlohou Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti není, aby závěry jimi učiněné přehodnocoval.

14. Při posuzování námitky opomenutí provedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018 ve věci Murtazaliyeva proti Rusku, stížnost č. 36658/05, body 143, 162 a 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013 ve věci Janyr proti České republice, stížnost č. 42937/08, body 81 a 82). Soudy mohou odmítnout provést důkaz, pokud skutečnost, k níž je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, či důkaz nemá dostatečnou vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzené skutečnosti anebo je-li nadbytečný, neboť tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 3512/19, bod 18).

15. V projednávané věci stěžovatel sám připouští, že neprovedení výslechu dalších svědků za účelem posouzení motivace poškozené bylo soudy odůvodněno jejich nadbytečností. Nadto ze stěžovatelova podání a jeho příloh není zřejmé, zda stěžovatel tyto důkazní návrhy a námitky proti jejich nerealizování vůbec řádně uplatnil před obecnými soudy. Motivace poškozené ke křivému obvinění a její věrohodnost byly předmětem dokazování obecnými soudy, mimo jiné i znalecky. Navíc, existence případného motivu poškozené ke křivému obvinění nic nemění na ostatních důkazech, kterými byl podepřen závěr o odcizení jejího mobilního telefonu.

16. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely požadavek volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Posoudily je jednotlivě i v jejich souvislosti. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Řádně odůvodněny jsou rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, žádné kvalifikované pochybení zjištěno nebylo. Soudy se zabývaly i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

17. Přiléhavá není ani kritika nedostatečnosti přezkumu stěžovatelových námitek v dovolacím řízení. Nejvyšší soud na obsah podaného dovolání reagoval, přičemž vzhledem k charakteru tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2100/21, body 8 a 9) ani není úlohou Nejvyššího soudu, se zabývat rozsáhle takovými námitkami, jaké stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu