III.ÚS 657/01
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Ca 204/2000-22
- ÚS III.ÚS 657/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu a soudu, která uložila pokutu ve výši 250 000 Kč za správní delikt. Soud zdůraznil, že přezkum věcné správnosti rozhodnutí není předmětem jeho pravomoci, pokud nejsou splněny zvláštní podmínky pro zásah. Ústavní soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž nezákonnost sankce nevyžaduje jeho zásah, pokud nejde o závažné porušení ústavních práv.
Rubrum
III. ÚS 657/01 Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., zastoupené JUDr. K.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, čj. 28 Ca 204/2000-22, a rozhodnutí Magistrátu hl.m., ze dne 5. května 2000, čj. MHMP-66684/1999/VYS/Mk, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001 - 28 Ca 204/2000-22) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (Magistrátu hl.m., ze dne 5. května 2000 - MHMP-66684/1999/VYS/Mk) a tvrdila, že oběma rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí "v návaznosti na čl. 1 Ústavy České republiky" z čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím, že správní orgán - stručně shrnuto - v rozporu s nepřípustností retroaktivity jí za spáchaný správní delikt [§ 106 odst. 2 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb.] uložil pokutu ve výši 250.000,- Kč a že její žaloba (domáhající se zrušení správního rozhodnutí) obecný soud rozhodující ve věci v režimu správního soudnictví zamítl. Aniž by ústavněprávní aspekty tvrzeného porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, tvrzeními v podstatě shodnými jako v řízení před obecným soudem v žalobě stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - spočívá v tvrzení, že výše pokuty, stanovená napadeným správním rozhodnutím (250.000,- Kč), je ve vztahu k pokutě uložené stěžovatelce za nesporný správní delikt (viz vpředu) v předchozím řízení po zrušení prvého správního rozhodnutí (70.000,- Kč), má jako sankce vzhledem k novele zák. č. 83/1998 Sb., retroaktivní povahu, a proto je nezákonná, neboť i v následném řízení vycházel správní orgán z totožného skutkového i právního základu, tedy z hledisek, jimž výše nově uložené pokuty neodpovídá. Odhlédnuto od toho, že oba orgány veřejné moci se s naznačenými tvrzeními stěžovatelky přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§ 46 a § 47 odst. 3 spr. řádu, § 157 odst. 2 o. s. ř.), odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti věcné správnosti, příp. legalitě napadených rozhodnutí obou orgánů veřejné moci; zde však stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) takový přezkum přísluší jen za splnění zvláštních podmínek, jejichž povahu Ústavní soud rovněž dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatelku odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat. Protože ony zvláštní podmínky ve stěžovatelčině věci zjištěny nebyly - stěžovatelka ostatně jejich existenci ani netvrdila - nebyl shledán důvod k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, a proto byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 20. prosince 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.