III.ÚS 659/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Tadičové, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2407/2016-86, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2016 č. j. 64 Co 301/2015-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2015 č. j. 14 C 248/2014-28, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 417/2008. Stěžovatelka se domáhala částky ve výši 97 500 Kč. Svůj nárok nejdříve uplatnila dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), u vedlejší účastnice řízení, která její žádosti nevyhověla, neboť shledala posuzovanou délku řízení přiměřenou.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem následně podanou žalobu zamítl, neboť v řízení neshledal žádné průtahy, naopak konstatoval, že úkony soudů byly prováděny pravidelně a v přiměřených lhůtách. Po odečtení doby přerušení řízení činila posuzovaná doba řízení 4 roky a 3 měsíce, řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž v prvním stupni bylo rozhodováno dvakrát ve věci samé. Posuzovaná věc byla po právní i skutkové stránce složitější, neboť bylo potřeba vypracovat tři znalecké posudky. Soud opakovaně vyzýval účastníky řízení k označení dalších důkazních návrhů a vynesl řadu procesních rozhodnutí.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil. Přisvědčil, že šlo o složitější materii, k délce řízení ale do jisté míry přispěla i stěžovatelka. Obvodní soud provedl ke zjištění skutkového stavu věci dokazování v dostatečné šíři. Dospěl k závěru, že řízení nepřiměřeně dlouhým nebylo a k uplatnění nároku proto chybí odpovědnostní titul.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením odmítl, neboť neshledal, že by některá ze stěžovatelkou vznesených námitek zakládala přípustnost dovolání.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především nesouhlasí se závěrem napadených rozhodnutí o tom, že posuzovaná délka řízení je přiměřená. Délku vypořádání společného jmění manželů, jakou dosáhlo řízení v její věci, konkrétně více než čtyři roky po zohlednění přerušení řízení, není možné v demokratickém právním státě bez dalšího akceptovat.

7. Stěžovatelka poukazuje na to, že v tomto typu řízení je obvyklé vypracování znaleckého posudku i v řízení před soudy dvou stupňů, proto tato délka řízení není přípustná. Soudy samy dospěly k závěru, že ohledně znaleckého posudku k ocenění obchodního podílu došlo k nekoncentrovanému postupu. Více posudků bylo nezbytných kvůli aktualizaci podkladů pro rozhodnutí s ohledem na čas, který uplynul od vypracování prvního posudku. Městský soud měl vedle přičítání viny stěžovatelce korektně uvést, že ke zrušení rozsudku došlo i z řady dalších důvodů, které jí nelze klást za vinu. Napadená rozhodnutí soudů jsou proto v tomto ohledu zcela nepřezkoumatelná.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

11. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nepřiznáním zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka utrpěla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho postavení přísluší pouze posoudit, zda obvodní soud, městský soud a Nejvyšší soud vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Ústavní soud má za to, že závěry soudů odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování výše přiměřeného zadostiučinění (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Lze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že řízení o vypořádání společného jmění manželů má pro účastníky obecně vyšší význam, na druhou stranu v jejím případě rozsah majetku také vedl k nutnosti vypracovat více znaleckých posudků, což vypovídá o složitosti věci, nehledě na to, že v průběhu řízení docházelo ke změně návrhu na rozsah vypořádávaného majetku. Vyhotovení prvního rozsudku po více než dvou a půl letech od podání žaloby sice lze považovat za zdlouhavé, na druhou stranu v průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 nelze vysledovat delší období nečinnosti. Tento průtah jde na vrub nekoncentrovanému postupu při zadávání znaleckých posudků, jak připustil i odvolací soud. Měla-li ale v průběhu řízení před nalézacím soudem stěžovatelka pochybnosti o hospodárnosti řízení, nabízely se jí v zájmu urychlení řízení prostředky obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Vedle toho stěžovatelka sama do jisté míry k průtahům přispěla, protože nejasně definovala rozsah vypořádávaného majetku.

13. Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že řízení, trvající přibližně 4 a půl roku před dvěma instancemi, přičemž nalézací soud rozhodoval meritorně dvakrát, nelze jako celek při zohlednění výše uvedeného považovat za zdlouhavé, nejeví se tento jejich závěr v extrémním rozporu s předestřeným průběhem řízení. Jestliže celková délka řízení není nepřiměřená, může být průtah v jedné fázi řízení tolerován (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 11. 2004 ve věci Pilař a Pilařová proti České republice, stížnost č. 5805/02).

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2017 Jan Filip v. r. předseda senátu