III.ÚS 663/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala, aby soud v odůvodnění uvedl použití § 707 odst. 2 občanského zákoníku analogicky. Soud však upozornil, že jeho úlohou není výklad obecného práva, ale kontrola ústavnosti. Nejvyšší soud již dříve vysvětlil správné právní postavení, což vylučuje opakování stejného názoru. Ústavní stížnost proto nebyla přípustná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Rubrum
III. ÚS 663/01 Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.Q., zastoupené JUDr. I.H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2001, sp. zn. 6 Co 1792/2001, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2001, sp. zn. 30 C 57/2001, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.srpna 2001 (6 Co 1792/2001-57), a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2001 (30 C 57/2001-50), proti kterému současně s ústavní stížností podala dovolání. Ve své ústavní stížnosti, s poukazem na ochranu svého vlastnického práva, uvedla, že obecné soudy sice uvažovaly správně, když po smrti žalovaného se členkou družstva stala stěžovatelka, soud však měl v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit, že na daný případ dopadá ustanovení § 707 odst. 2 věta první a druhá občanského zákoníku analogicky. Z tohoto důvodu navrhla zrušení ústavní stížností napadených usnesení. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Shora označeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích bylo zastaveno řízení o zrušení práva společného nájmu k bytu účastníků, neboť žalovaný (bývalý manžel stěžovatelky) v průběhu řízení zemřel (§ 107 odst. 5 o. s. ř.). Podle odůvodnění tohoto usnesení smrtí žalovaného došlo k zániku společného nájmu bytu a členem družstva zůstala stěžovatelka, takže právní vztah, o který v řízení šlo, zanikl. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesení soudu I. stupně potvrdil s tím, že za situace, kdy došlo k zastavení řízení, se soud nemůže ani v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat tím, kdo se stane nájemcem, členem bytového družstva, příp. jak bude naloženo s členskými právy a povinnostmi v družstvu v rámci dědického řízení po zemřelém žalovaném. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, svým usnesením ze dne 20. prosince 2001 (26 Cdo 1956/2001-65) dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že úvahy dovolacího soudu, vycházející z ust. § 702 odst. 2 ve spojení s § 705 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, jsou správné. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky je obsahově shodné s námitkami, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy (naposledy před soudem dovolacím) a směřují toliko proti odůvodnění usnesení obecného soudu I. a II. stupně a svou podstatou jsou úsilím o výklad obecného práva. Zde však stěžovatelka přehlíží funkci a postavení Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž k podání takového výkladu není oprávněn, a který je nadto oprávněn k přezkumu soudních rozhodnutí pouze za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci dány nejsou. Za stavu, kdy Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého usnesení podrobně vyložil důvody, pro které dovolání stěžovatelky zamítl, byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevná její neopodstatněnost je dána nejen povahou tvrzení ústavní stížnosti, ale i (a to ne v neposlední řadě) ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 29. ledna 2002
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.