III.ÚS 664/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017 č. j. 56 Co 84/2017-114 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 31 C 41/2015-74, spojené s návrhem na zrušení § 6 odst. 1 věty druhé zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní korporace NATALART s. r. o., sídlem Parková 1254/11a, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozsudky tvrdíc, že tyto rozsudky zasahují do jejího soukromého a rodinného života a požádala o přednostní vyřízení věci. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 6 odst. 1 věty druhé zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

2. Z napadených rozsudků se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost provést za úplatu umělé oplodnění stěžovatelky za použití zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího zesnulého manžela. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2016 č. j. 31 C 41/2015-74 žalobu zamítl s odůvodněním, že pro uložení této povinnosti nebyly splněny podmínky příslušných právních předpisů.

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 č. j. 56 Co 84/2017-114 potvrdil výrok rozsudku okresního soudu zamítající stěžovatelčinu žalobu (pozn. proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu podala odvolání i vedlejší účastnice a krajský soud, shledav jeho částečnou důvodnost, změnil tento nákladový výrok). V meritu věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož je stěžovatelčin požadavek v rozporu s hmotným právem, konkrétně s § 6 a 8 zákona č. 373/2011 Sb.

4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dne 25. 7. 2017 dovoláním, jehož text učinila přílohou ústavní stížnosti, a informovala, že dovolací řízení vede Nejvyšší soud pod sp. zn. 21 Cdo 4020/2017. Podle stěžovatelky je její ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, což odůvodňuje zdravotními riziky, souvisejícími s otěhotněním a porodem, odvíjejícími se od věku ženy. Namítá, že si nemůže dovolit čekat s podáním ústavní stížnosti až na rozhodnutí dovolacího soudu, a zastává názor, že vyčkáváním na jeho rozhodnutí, které lze očekávat v řádu let, by se vystavila riziku, že se jí již nepodaří otěhotnět, příp. že narozené dítě bude postiženo genetickou vadou.

5. Ústavní soud z veřejně přístupných zdrojů zjistil (http://infosoud.justice.cz), že dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu dne 23. 8. 2017 a dovolací řízení dosud nebylo skončeno.

6. Ústavní soud se dále zabýval splněním procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu), a to z níže uvedených důvodů.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Dvě výjimky z pravidla vyplývajícího z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu reguluje § 75 odst. 2 tohoto zákona, přičemž stěžovatelka se dovolává druhé z nich (viz výše sub 4.).

8. Dovolávanou výjimku z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu lze učinit za současného naplnění těchto podmínek: - napadené rozhodnutí není konečné, protože před příslušnými orgány veřejné moci probíhá řízení o podaném opravném prostředku, - v probíhajícím řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, - v důsledku značných průtahů stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

9. Ústavní soud se koncentroval na posouzení, zda byla naplněna druhá z uvedených podmínek. Připomíná, že ze subsidiarity ústavní stížnosti lze dovodit, že uplatnění výjimky podle uvedené konstrukce by měl předcházet pokus o vyčerpání procesních prostředků k nápravě případných průtahů, de lege lata např. tzv. hierarchická stížnost k předsedovi soudu a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů [srov. usnesení Ústavního ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 190/06 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatelka tyto prostředky využila, k čemuž Ústavní soud dodává (byť chápe stěžovatelčiny obavy), že dosavadní délku řízení o jejím dovolání ještě nelze označit za značné průtahy.

10. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje a nezbylo mu, než její ústavní stížnost a návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, podaný na základě § 74 zákona o Ústavním soudu, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2018 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu