III.ÚS 671/06
V PLATNOSTI- MS Praha 53 Co 140/2005-111
- NS 20 Cdo 1122/2006
- ÚS III.ÚS 671/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí lhůty určené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stížnost se týkala návrhu na zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, které bylo vydáno v rámci soudního řízení o vydání majetku. Soud se domníval, že stěžovatel nebyl v rámci dovolacího řízení poučen dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, což však nebylo základem pro zrušení rozhodnutí. Ústavní stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože stěžovatel nevyjádřil žádné námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem v Praze 5, Lamačova 905, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2004, čj. 34 C 544/2003-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, čj. 53 Co 140/2005-111, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2006, čj. 20 Cdo 1122/2006-223, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2006, doplněnou prostřednictvím právního zástupce podáním ze dne 9. 11. 2006, napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 6. 2005, čj. 53 Co 140/2005-111, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 9. 2004, čj. 34 C 544/2003-73, s tím, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod "ve spojení" s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal jak zrušení těchto rozhodnutí, tak i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedeného v záhlaví. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Náboženské obci Církve československé husitské v Praze 5 - Smíchov a P. Š. na vydání věci. Toto rozhodnutí pak bylo ve věci samé k odvolání stěžovatele potvrzeno rozsudkem městského soudu, jenž je rovněž napadán touto ústavní stížností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem shora označeným usnesením podle § 43 odst. 2 a § 241b odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při řízení před městským a obvodním soudem nebyl předsedou senátu poučen ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř., ač splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků. V důsledku toho nebyl v soudním řízení právně zastoupen, a neměl tak stejnou možnost k uplatnění svých práv jako druhá strana. Nadto dodává, že se mu daného poučení nedostalo v řízení před dovolacím soudem. Dále stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho tvrzeními, takže nedošlo k projednání dané věci. Obvodní soud, který zamítl žalobu zejména z důvodu res iudicata, nijak nehodnotil důkazy týkající se vydání jeho majetku, odvolací soud pak překážku res iudicata neshledal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že žaloba spočívala na odlišných skutkových tvrzeních, než v již dříve pravomocně rozsouzené věci. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Domáhá-li se stěžovatel zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost v daném ohledu obsahuje pouze námitku, že stěžovatel nebyl v rámci dovolacího řízení poučen dle § 30 odst. 1 o. s. ř. Tato skutečnost však byla dovolacímu soudu známa a vypořádal se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí. Jde-li pak o samotné rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádné námitky neuplatňuje. Vzhledem k tomu je nutno - v této části - pokládat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný. Napadá-li stěžovatel rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, vychází přitom z názoru, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti byla ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována, když dovolací soud odmítl příslušný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. Dovolání stěžovatele nebylo jednak odmítnuto jako nepřípustné, ale z důvodu, že stěžovatel neodstranil vady daného návrhu ve stanovené lhůtě, jednak tomu nebylo ani z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, neboť nebylo věcí volné úvahy, zda dovolání bude přijato či nikoliv. Výše uvedené ustanovení míří do zcela jiné situace, a to té, jež je upravena v § 273 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začala běžet doručením rozhodnutí o odvolání. To bylo - jak lze z usnesení dovolacího soudu zjistit - stěžovateli doručeno dne 30. srpna 2005. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud stěžovatel podal ústavní stížnost dne 22. srpna 2006, učinil tak opožděně. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.