III.ÚS 677/12
V PLATNOSTI- VS Praha 5 To 98/2010
- NS 7 Tdo 1270/2011
- ÚS III.ÚS 677/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stížnost se týkala návrhu na zrušení rozhodnutí trestních soudů, které odsoudily stěžovatele za podvod ve stádiu pokusu. Soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se zákonem a že výše škody byla správně stanovena. Ústavní soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je stížnost odmítnuta, je-li zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele K. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 28, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 7 Tdo 1270/2011-74, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011 sp. zn. 5 To 98/2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2010 sp. zn. 2 T 5/2010, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že dle jeho přesvědčení orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v jeho průběhu v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, výše škody, k jejíž náhradě jej soud zavázal, byla nesprávně stanovena, konečně pak řízení neprobíhalo před místně příslušnými soudy. Poukázal na jednání předcházející nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 120.000.000,- Kč, když všechny úkony týkající se poškozeného probíhaly na základě dohody s ním, neměl v úmyslu uvádět jej v omyl, naopak plnil přesně to, co mu slíbil. Proto tedy nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin podvodu, pro který byl podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen. Dále vyslovil své podezření z porušování zákonů a "machinací" třetích osob a orgánů činných v trestním řízení v předmětné věci v průběhu celého trestního řízení, toto podezření uvedl i v podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona i v dopise ministru spravedlnosti. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným oprav opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí stížnosti je také zjištění, že návrh byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud důvodně konstatoval, že stěžovatel v dovolacím řízení uplatnil námitky shodné s těmi, jež uplatnil v řízení odvolacím, soudy obou stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly a v odůvodnění svého usnesení vyčerpávajícím způsobem vyložil proč, s poukazem na obsah dovolání, na závěry vrchního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 16. února 2011, dále mj. na § 265b odst. 1 a § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jakož i na svou judikaturu, shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Na toto odůvodnění lze proto v dalším odkázat. Pro výše uvedené byly návrhy směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům předcházejícím odmítnuty jako zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2012 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.