III.ÚS 677/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Adamem Zítkem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 57, Tachov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025, sp. zn. 7 Tdo 976/2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2025, sp. zn. 9 To 117/2025, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 20. února 2025, sp. zn. 2 T 159/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími dvěma obžalovanými vyhotovili závěť, v níž zůstavitel (zemřelý J. D.) ustanovil dědicem veškerého svého majetku jednoho z obžalovaných. Závěť opatřili falešným podpisem zůstavitele a dva z obžalovaných ji sami podepsali jako svědci toho, že závěť zůstavitel osobně podepsal před nimi. Tuto závěť následně stěžovatel (jako advokát) předložil v rámci dědického řízení. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 27 měsíců. V dané věci šlo již o čtvrté rozhodnutí okresního soudu, neboť všechna jeho předchozí rozhodnutí (dva odsuzující rozsudky a jedno rozhodnutí o postoupení stěžovatelova jednání České advokátní komoře) zrušil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"). Klíčovým důkazem je písmoznalecký posudek prokazující, že stěžovatelem předloženou závěť nepodepsal zemřelý. Znalecký ústav dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů ke svému závěru dospěl a jak provedl výběr srovnávacího materiálu. Žádný z důkazů nepotvrdil stěžovatelovu obhajobu, že by se zemřelý vůbec dostavil do jeho advokátní kanceláře a závěť tam podepsal. Naopak souhrnem nepřímých důkazů byla taková možnost vyloučena.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že okresní soud v posledním rozhodnutí napravil předchozí nedostatky hodnocení důkazů. Zejména byly objasněny nejasnosti ohledně způsobu vypracování a hodnocení znaleckého zkoumání. Současná důkazní situace umožňuje dospět k závěru o vině všech obžalovaných.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Stěžovatelova vina byla prokázána kombinací znaleckého posudku, prokazujícího nepravost podpisu na závěti, a zjištěními o špatném zdravotním stavu a osamělém životě zemřelého. Žádný z mnoha provedených důkazů nepotvrdil, že by zemřelý komukoliv alespoň naznačil úmysl vyhotovit závěť, nota bene popsaným způsobem. Podezřelá je rovněž skutečnost, že u jednoho z obžalovaných je na závěti uveden titul, kterým v době údajného podpisu ještě nedisponoval. Závěr o vině podporují i časové souvislosti průběhu dědického řízení. Znalecký posudek byl vypracován řádně a celý proces jeho utváření důkladně hodnocen soudem prvního stupně. Jeho závěry znalkyně podrobně ústně vysvětlila u soudu. Stejně důkladně byl vyhodnocen i srovnávací materiál písma zemřelého. Výhrady obhajoby a jejího znalce byly beze zbytku vyvráceny. Zpracovaný posudek je zcela přezkoumatelný. Rozhodnutí netrpí ani vadou opomenutých důkazů (další znalecký posudek by bylo nutné považovat za nadbytečný). Provedené důkazy zároveň dostatečně potvrzují naplnění znaku subjektivní stránky daného trestného činu. Totéž je nutné konstatovat i ve vztahu ke znaku spolupachatelství.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení ve významné míře stojí na písmoznaleckém posudku. Obhajobě nebyla dána možnost tento důkaz účinně zpochybnit, resp. soudy pochybnosti o správnosti tohoto posudku ignorovaly. Stěžovatel vznesl konkrétní námitky k nedostatkům v metodice postupu znalce, které ve výsledku znamenaly nepřezkoumatelnost posudku. Znalkyně zejména nepracovala s originály listin a část srovnávacího materiálu bezdůvodně vyřadila. Sama při prvním vyjádření ve věci uvedla, že srovnávací materiál je nedostatečný a zkoumání nelze spolehlivě provést. Teprve následně změnila názor bez dostatečného vysvětlení. Na dotaz obhajoby odpověděla, že na základě jejích kopií nelze provést revizní znalecký posudek, neboť je nutná práce s originály. Soudy přesto v této situaci nijak nevysvětlily, proč považovaly posudek za přezkoumatelný a použitelný důkaz. Část srovnávacího materiálu znalkyně vyřadila pouze na základě tvrzení policejního orgánu, které odporovalo přímým důkazům (výpovědím svědků). Tyto nedostatky soudy nemohou odstranit pouhým poukazem na kvalifikaci znalce. Samotné názory soudů jsou vnitřně rozporné, neboť odvolací soud nejprve požadoval vyřešení všech výše uvedených otázek, aby na něj při dalším rozhodování rezignoval. V napadených rozhodnutích rovněž schází přezkoumatelné vypořádání důkazních návrhů obhajoby k odstranění uvedených pochybností, zejména návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku. Byl-li mezi tím srovnávací materiál skartován, měly soudy povinnost vysvětlit nevýznamnost této skutečnosti pro právo na obhajobu. Nemožností zpochybnit znalecký posudek byla porušena zásada rovnosti zbraní, která je zcela podstatná u důkazu, který je pro rozhodnutí o vině klíčový. Totéž vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Stoimenov proti bývalé jugoslávské republice Makedonie), podle níž musí být nemožnost zpochybnění podkladových materiálů obhajobou přiměřeným způsobem kompenzována. To se ve stěžovatelově věci nestalo.

6. Dále stěžovatel namítá, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a zatíženy libovůlí, jakož i porušením pravidla in dubio pro reo. Skutkový děj nebyl v dané věci uzavřen na základě objektivně doložených spojovacích článků, nýbrž domněnkami a spekulacemi soudu. V dané věci není podle stěžovatele dán ucelený řetězec nepřímých důkazů, a ani samy soudy jej nedokázaly pojmenovat. V prvních rozhodnutích k tomuto závěru dospěl i odvolací soud, který se však posléze nepochopitelně toleroval nedostatky ve skutkových zjištěních. I samotná skutková věta uvádí celou řadu "blíže nezjištěných" okolností, což podle stěžovatele zesiluje povinnost řádně zjistit skutkový stav. Nakonec soudy skutkové mezery vyplňují prostřednictvím svých úvah a tím obrací důkazní břemeno. Jako příklad stěžovatel uvádí úvahy soudů ohledně podepsání bankovních listin svědkyněmi (které to výslovně popřely) namísto zemřelého. Obdobného pochybení se soudy dopustily v otázce (i)mobility zemřelého v období podpisu zkoumané závěti nebo v otázce okolností vytvoření údajně falešné závěti.

7. V třetí části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neprokázaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. Jelikož v dané věci nebylo prokázáno ani naplnění objektivní stránky, nemohlo být prokázáno ani stěžovatelovo úmyslné zavinění. Závěr o úmyslném zavinění opřený o konkrétní důkazy přitom nelze presumovat či dovozovat ze spekulací. Té se soudy dopustily ve svých závěrech o údajně evidentní domluvě obžalovaných, aniž by o ní existovaly jakékoliv přímé důkazy. Takové hodnocení důkazů je podle stěžovatele nepřijatelné. Absence prokázání úmyslného zavinění se projevuje rovněž u zvolené právní kvalifikace, která vyžaduje alespoň srozumění se způsobením značné škody, a u závěru o údajném spolupachatelství.

8. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se protiústavně odmítl zabývat dovolacími námitkami. Ústavně relevantní námitky (totožné jako výše uplatněné) Nejvyšší soud odmítl jako prostou polemiku se skutkovými zjištěními a nijak se s nimi nevypořádal. Jejich ústavní jádro tak ignoroval. Některé závěry Nejvyššího soudu (např. o možnosti provést revizní znalecký posudek) jsou navíc vnitřně rozporné. Dále uvádí, že obhajoba nevznesla žádné důkazní návrhy, ačkoliv sám v jiné části rozhodnutí takové návrhy popisuje a vyjadřuje se k nim.

9. Další částí ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudní rozhodnutí jsou napříč celým trestním řízením vnitřně nekonzistentní a nepředvídatelná. Soudy změnily své klíčové názory, aniž by tento obrat řádně vysvětlily. Zaprvé odvolací soud nejprve opakovaně vyzdvihnul oslabenou důkazní sílu znaleckého posudku, což však následně přešel. Za druhé odvolací soud opakovaně vytýkal nalézacímu soudu neúplné a selektivní hodnocení důkazů, aby se rovněž následně smířil s jeho neprovedením. Zatřetí došlo k neodůvodněné změně ohledně uzavřenosti řetězce nepřímých důkazů a prokázání subjektivní stránky trestného činu. Takové názorové obraty jsou nepřijatelné, zůstanou-li neodůvodněné.

10. Věc je zatížena nepřiměřenou délkou řízení a důkazní nouzí způsobenou státními orgány. Prodlužováním věci došlo ke skartaci klíčových důkazů, což ovlivnilo možnosti účinné obhajoby (nemožností nezávislého přezkumu znaleckého závěru). Z této důkazní nouze ve výsledku těžil stát, který ji způsobil. Za takové situace nelze podle stěžovatele dospět k závěru, že vina byla v potřebné míře prokázána.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že petitem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1137/2025. K ústavní stížnosti však přiložil usnesení sp. zn. 7 Tdo 976/2025, kterým bylo rozhodováno o jeho dovolání v dané trestní věci. Podle veřejné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesení sp. zn. 4 Tdo 1137/2025 neexistuje. Aniž by tedy Ústavní soud považoval za nutné vyzývat stěžovatele k úpravě petitu, považoval za napadené usnesení Nejvyššího soudu to, které je uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení stěžovatelových základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní zákaz libovůle či osobní svobody.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř shodně opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Ačkoliv se stěžovatel obsáhle pokouší své námitky "přerámovat" a samostatně rozdělit jako závažné ústavně relevantní vady napadených rozhodnutí, ve výsledku jde vždy o kombinaci snahy o polemiku s celkovými skutkovými závěry a právních úvah na úrovni podústavního práva. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině obžalovaného. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.

15. Ústavní soud proto může z větší části zcela odkázat na obsáhlé závěry obecných soudů, které se stěžovatelovými námitkami vypořádaly. Obecněji lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti (ostatně jako předtím v trestním řízení) zakládá svou argumentaci na "vytrhávání" dílčích částí provedených důkazů či závěrů napadených rozhodnutí, přičemž zcela přehlíží jejich vzájemné souvislosti a celkový kontext. Je nutné odmítnout zejména námitku o nepřezkoumatelnosti či nesrozumitelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud je toho názoru, že text odůvodnění je srozumitelný a je zřejmé, na základě jakých úvah a důkazů soudy ke svým závěrům dospěly (zvláště při zohlednění toho, že stěžovatel byl sám advokátem). Skutečnost, že stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, je z hlediska přezkoumatelnosti irelevantní. Tento atribut soudního rozhodnutí nemůže být z pochopitelných důvodů naplněn až tehdy, přijme-li obžalovaný explicitně závěry soudů jako přesvědčivé. Podle Ústavního soudu je skutková konstrukce, na jejímž základě soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině, jasná a v podstatě jednoduchá. Znaleckým zkoumáním (jakož i dalšími důkazy o životě zemřelého) bylo prokázáno, že podpis na stěžovatelem předložené závěti není pravý, a tudíž nemohlo být pravdivé ani stěžovatelovo tvrzení, že před ním zůstavitel závěť podepsal. Při nezbytné vědomosti majetkových důsledků takového jednání, kterou je nutné očekávat i u právně nevzdělané osoby, je trestní odpovědnost za spáchání pokusu podvodu zjevná. Stejně tak je podle Ústavního soudu z textu rozhodnutí srozumitelné, kdy soudy dospívají k určitým závěrům, na nichž následně staví odsuzující rozhodnutí, a kdy pouze uvádí různé hypotézy o aspektech skutkového děje, které však nejsou pro meritorní rozhodnutí podstatné (např. kdo za zemřelého podepsal závěť nebo listiny z pošty), pročež na tyto úvahy nelze klást stejné požadavky jako na hodnocení naplnění rozhodných znaků trestného činu uvedených ve skutkové větě.

16. Totéž lze zopakovat i zvlášť ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, jemuž stěžovatel věnoval zvláštní část ústavní stížnosti. Ústavní soud toto usnesení považuje za nadstandardně podrobné a zcela srozumitelné. S námitkami se Nejvyšší soud vypořádal v souladu se svou ustálenou judikaturou. Podle Ústavního soudu žádnou ústavně relevantní námitku neignoroval.

17. Jde-li o otázku (ne)pravosti uvedeného podpisu, nemůže Ústavní soud nic vytknout závěrům obecných soudů, že závěr znalců nebyl žádným důkazem ani částečně zpochybněn, ač byl jak odvolacím soudem, tak obhajobou opakovaně z různých hledisek probírán.

18. V trestním řízení může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89 odst. 2 trestního řádu), na znalecký posudek však zákon (tedy nikoliv jen trestní řád v § 105 a násl.) klade specifické požadavky. Takovým požadavkem však není, že předmět zkoumání musí zůstat zachován po celé trestní řízení. Obhajobě není z různých faktických či právních důvodů zachováno právo kdykoliv během trestního řízení podrobit předmět znaleckého zkoumání svému vlastnímu zkoumání. Přestože i Ústavní soud hodnotí jako značně nešťastné, že několik málo dokumentů, které tvořily předmět znaleckého zkoumání, nebylo po dobu trestního řízení uchováno (byly vráceny poště a tam skartovány), neplyne z takové skutečnosti porušení práva na obhajobu ani právní následek v nepoužitelnosti znaleckého posudku či dokonce nezbytném zproštění obžaloby. Nic v dané věci nenasvědčuje tomu, že by dokumenty měly být zničeny ve snaze zabránit obhajobě ve znaleckém zkoumání. Z hlediska ústavního práva na obhajobu je podstatné, že stěžovateli byla dána možnost zpochybnit správnost znaleckého posudku, které opakovaně a vždy neúspěšně využil (včetně přibrání vlastního znalce). Stěžovatel sice tvrdí, že tuto možnost reálně neměl, avšak není zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl (kromě výtek o nemožnosti provést vlastní znalecké zkoumání). Jde-li o dílčí výtky (metodologické, obsahové) vůči znaleckému posudku, lze bezezbytku odkázat na závěry obecných soudů (viz body 50 až 54 usnesení Nejvyššího soudu, body 36 až 38 rozsudku krajského soudu a zejména body 21 až 30 rozsudku okresního soudu).

19. Totéž platí i u ostatních dílčích námitek, k jejichž vypořádání obecnými soudy nemá Ústavní soud co dodat. Jde zejména o námitky hodnocení výpovědí svědkyň údajně přítomných podepisování listin zemřelým (viz bod 55 usnesení Nejvyššího soudu, body 32 až 35 rozsudku krajského soudu a bod 23 rozsudku okresního soudu), námitky nedostatečného vysvětlení změny názoru odvolacího soudu (viz body 88 až 93 usnesení Nejvyššího soudu a bod 29 rozsudku krajského soudu), námitky nedostatečné "zavřenosti" řetězce nepřímých důkazů a vyloučení všech verzí obhajoby (viz zejména body 61 a násl. usnesení Nejvyššího soudu, body 29 rozsudku krajského soudu a v podstatě celý rozsudek okresního soudu v bodech 21 a násl.), námitky nepřesné skutkové věty (viz body 96 a 97 usnesení Nejvyššího soudu), námitky o neprokázání subjektivní stránky trestného činu a spolupachatelství (viz body 70 až 79 usnesení Nejvyššího soudu a bod 39 rozsudku krajského soudu).

20. Namítá-li na závěr ústavní stížnosti to, že trestní řízení bylo zatíženo průtahy, které způsobily důkazní nouzi, z níž nepřijatelně těžil stát, nelze takovému tvrzení přisvědčit. Stěžovatel se zde patrně snaží uplatňovat principy platné v jiných druzích soudních řízení (např. civilním řízení sporném). V trestním řízení je povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat vinu obžalovaného mimo rozumnou pochybnost. Obžalovaný naopak nemusí prokázat nic a jeho důkazní "nouze" mu nemůže být nikterak k tíži a státu naopak ku prospěchu. I zde je stěžovatelova obhajoba založena na ničím nepodloženém (ba naopak ostatními důkazy zpochybněném) předpokladu, že dalším znaleckým zkoumáním by byla jeho vina v potřebné míře zpochybněna. Takové tvrzení však samo důvodnou pochybnost nezakládá, neboť je ryze spekulativní, a nemůže jít v trestním řízení ku prospěchu nebo tíži jakékoliv ze stran.

21. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu