III. ÚS 678/11
Právní věta
V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemá pouhá hospitalizace nájemce bez dalšího za následek vznik objektivně existující tíživé (sociální) situace a sama o sobě neodůvodňuje, při potřebě zohlednění zájmu pronajímatele, neplacení nájmu z bytu.
Pokud dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (porušení dobrých mravů) na danou věc, jíž se stěžovatel domáhal, nedošlo napadeným rozhodnutím dovolacího soudu k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nelze pustit ze zřetele ani zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem) a tomu odpovídající povahu argumentu prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.; ten je uplatnitelný nikoli v poloze přímého "práva" nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jím - v souladu se zákonem - dané výpovědi bylo přivoleno. Je samozřejmé, že "odepřít právo" vyžaduje důvody adekvátně silné.
Citované zákony (7)
Rubrum
V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemá pouhá hospitalizace nájemce bez dalšího za následek vznik objektivně existující tíživé (sociální) situace a sama o sobě neodůvodňuje, při potřebě zohlednění zájmu pronajímatele, neplacení nájmu z bytu. Pokud dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (porušení dobrých mravů) na danou věc, jíž se stěžovatel domáhal, nedošlo napadeným rozhodnutím dovolacího soudu k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nelze pustit ze zřetele ani zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem) a tomu odpovídající povahu argumentu prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.; ten je uplatnitelný nikoli v poloze přímého "práva" nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jím - v souladu se zákonem - dané výpovědi bylo přivoleno. Je samozřejmé, že "odepřít právo" vyžaduje důvody adekvátně silné.
Výrok
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání se souhlasem účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou v Praze 2, Legerova 39, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 26 Cdo 287/2010-281, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
Ústavní stížnost se zamítá.
Poučení
I. Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde vystupoval jako žalovaný. Podle jeho přesvědčení uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za základní pochybení uvádí skutečnost, že obecné soudy se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel (nájemce bytu) nezaplatil nájemné z důvodu objektivně existující tíživé situace - hospitalizace na psychiatrické klinice. Stěžovatel tvrdí, že tato okolnost odůvodňuje posoudit jednání vedlejších účastníků (pronajímatelů), kteří trvali na výpovědi z nájmu bytu, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu k této jeho námitce, týkající se údajného rozporu s dobrými mravy, vůbec nepřihlédly. Tímto postupem obecné soudy zatížily řízení procesní vadou, která ve svém důsledku znamená porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobci) usnesením ze dne 18. 10. 2007 č. j. 35 Co 471/2007-162 zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2007 č. j. 26 C 21/2004-143, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 8. 2007 č. j. 26 C 21/2004-157, a současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 5. 2008 č. j. 26 C 21/2004-201 byl k odvolání vedlejších účastníků zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 35 Co 425/2008-212 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 3. 2009 č. j. 26 C 21/2004-233 opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že vedlejší účastníci, jako spoluvlastníci předmětného domu, dali stěžovateli výpověď z nájmu bytu z důvodu nezaplacení nájemného a záloh na služby mimo jiné za duben 2002, za září, listopad a prosinec 2003, za leden 2004, a za nezaplacení nedoplatku za služby. Soud prvního stupně taktéž zjistil, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná, neboť stěžovatel uplatnil u vedlejších účastníků slevu z nájemného ve výši 5 %. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Dovodil přitom, že byla-li mezi účastníky výše nájemného sporná a nezaplatil-li stěžovatel z tohoto důvodu nájemné, měli se vedlejší účastníci nejprve domáhat u soudu určení výše nájemného a nikoli podat žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Vzhledem k uvedenému, s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák., soud prvního stupně žalobu vedlejších účastníků zamítl. K odvolání vedlejších účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2009 č. j. 35 Co 337/2009-258 změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepokládal výpověď z nájmu bytu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Odvolací soud především konstatoval, že je to nájemce bytu, kdo se měl obrátit na soud s nárokem na poskytnutí slevy z nájemného, nesouhlasil-li se stanovenou výší nájemného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl poté, co se vypořádal s celou řadou námitek stěžovatele. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž se dovolací soud taktéž podrobně zabýval otázkou aplikace § 3 obč. zák. II. K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření uvedl, že v projednávané věci se odvolací soud otázkou rozporu s dobrými mravy zabýval a při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. správně zohlednil jak v té době prokázané poměry stěžovatele, tak také okolnosti na straně žalobců. Z rozhodnutí soudů obou stupňů však nevyplynulo, že v rozhodné době byl stěžovatel hospitalizován na psychiatrické klinice, mimo jiné i proto, že stěžovatel to v řízení netvrdil a neprokazoval. Naopak po celou dobu řízení argumentoval (pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.) slevou z nájemného. Vzhledem k tomu, že svou hospitalizaci nezmínil ani v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nemohl se dovolací soud touto okolností zabývat. I kdyby ovšem stěžovatel v dovolání tento argument uvedl, jednalo by se o skutkovou novotu, která není v dovolacím řízení přípustná. Dovolací soud dále uvedl, že pouhá hospitalizace nemá bez dalšího za následek vznik objektivně existující tíživé (sociální) situace a navíc sama o sobě neodůvodňuje, při potřebě zohlednění zájmu pronajímatele, neplacení nájemného z bytu. Vzhledem k uvedenému nepřichází v úvahu, dle názoru dovolacího soudu, stěžovatelem tvrzená vada řízení z důvodu, že nebyl proveden důkaz zmiňovanou lékařskou zprávou. Stěžovatel ve své replice k vyjádření dovolacího soudu setrval na svých tvrzeních, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud k jeho vyjádření poznamenává, že zatímco v ústavní stížnosti argumentuje pouze hospitalizací na psychiatrické klinice, ve vyjádření uvádí také hospitalizaci na klinice z důvodu závažného úrazu hlavy. III. Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci. Účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. IV. K posouzení argumentů stěžovatele, obsažených v ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 21/2004. Ze spisu vyplývají následující, pro posouzení ústavní stížnosti relevantní okolnosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. října 2009 č. j. 35 Co 337/2009-258 po doplnění dokazování uvedl, že stěžovatel nezaplatil nájem a plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce (duben roku 2002, září, listopad a prosinec roku 2003, leden roku 2004 a nedoplatek z vyúčtování za rok 2002). Neuhrazení nájemného v plné výši stěžovatel zdůvodnil svým nárokem na slevu z nájmu z důvodu vyšších stropů v bytě jím užívaném. Vzhledem k tomu, že neprokázal, že mu na slevu z nájmu vznikl nárok, žalobci mu poskytovanou slevu odňali. Odvolací soud dále, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zdůraznil, že okolnost, že výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu je sporná, není právně rozhodná pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu, uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno naplnění výpovědního důvodu, daného v uvedeném ustanovení občanského zákoníku, a zároveň za situace, kdy na straně stěžovatele nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly postup podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi nájmu bytu danou stěžovateli žalobci. K námitce stěžovatele, že obecné soudy se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel (nájemce bytu) nezaplatil nájemné z důvodu objektivně existující tíživé situace - hospitalizace na psychiatrické klinice, Ústavní soud uvádí následující. Ze spisu obecného soudu sp. zn. 26 C 21/2004 vyplývá, že na svou hospitalizaci stěžovatel poukázal ve svém vyjádření k odvolání žalobců (str. 245 spisu). V této souvislosti ve vyjádření uvedl, že byl dvakrát v roce 2003 hospitalizován 3 měsíce na Psychiatrické klinice v Praze 2. Po návratu domů více než rok pokračoval v ambulantním léčení. Stěžovatel dále ve vyjádření uvedl, že poté, co se z předmětného bytu odstěhovala jeho dcera, která se jinak po dobu jeho zdravotní nezpůsobilosti starala o veškeré finanční záležitosti spojené s bydlením, došlo k tomu, že některé platby nájemného uhrazoval se zpožděním, neboť byl v té době značně závislý na psychiatrických lécích a platby nájemného nebyly realizovány. Jako relevantní okolnost pro posouzení jednání žalobců pro rozpor s dobrými mravy však ve svém vyjádření uvádí nikoli svou hospitalizaci (jejíž dobu konkrétně nespecifikuje), ale skutečnost, že platby nájemného pozdržel s ohledem na zápočet nájemného ve vztahu k nákladům, které vynaložil na opravy závad v bytě. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem sp. zn. 35 Co 337/2009 (str. 252 spisu) vyplývá, že zástupce stěžovatele žádný návrh (tedy ani důkaz lékařskou zprávou o hospitalizaci stěžovatele) nepodal. V podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel svou hospitalizaci na psychiatrické klinice vůbec neuvádí. Jako dovolací námitky uplatnil skutečnost, že dluhy na nájemném vznikly zhruba v letech 2002 až 2004 a že od té doby nájemné řádně platí. S ohledem na dobu vzniku dluhu na nájemném a na nepřiměřenou délku řízení pak dovozoval, že by žaloba měla být posuzována podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dále namítal, že vyčíslení jeho dluhů nebylo provedeno korektně, vzhledem k nákladům, které vynaložil na zakoupení zařízení bytu. Uvedl také, že mu původně byla poskytována sleva z bytu, a proto jednal v dobré víře, že mu tato sleva náleží i nadále. Ke všem těmto dovolacím námitkám se dovolací soud vyjádřil. Dovolací soud také zdůraznil, že stěžovatel v rámci aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. argumentuje slevou z nájemného, avšak přehlíží, že v předmětném období nezaplatil na nájemném žádnou částku. Pokud jde o námitku stěžovatele, že dluhy na nájemném vznikly zhruba před sedmi lety a že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, dovolací soud konstatoval, že při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), sice soud přihlíží také k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., avšak délku následného soudního řízení klást k tíži pronajímatele nelze; zde rozhodnou dobou je toliko doba od konce období neplacení nájemného do zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu, jímž je toto porušení nájemcových povinností sankcionováno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. žádné jiné okolnosti v nalézacím řízení ani netvrdil, dovolací soud dospěl k závěru, že je vyloučena úvaha o rozporu výpovědi s dobrými mravy. Tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že nezaplatil nájemné z důvodu tíživé situace - hospitalizace na klinice, nelze z hlediska výše uvedeného považovat za relevantní. V odvolacím řízení na tuto skutečnost stěžovatel sice poukázal, nikoli však ve vztahu k posouzení jednání vedlejších účastníků pro rozpor s dobrými mravy; svoji procesní obranu nadále zakládal výlučně na tvrzení o "sporné" výši nájemného. Ostatně údaje o své hospitalizaci jakkoliv nespojil s vyloučením z možností platit nájemné právě v těch obdobích, ve vztahu k nimž mu byla posléze dána výpověď. Vzhledem k tomu, že v dovolání tuto námitku stěžovatel neuvedl vůbec, nelze dovolacímu soudu vytýkat, že se jí ve svém rozhodnutí nezabýval. Námitka stěžovatele, že dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě pouze odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, není důvodná. Dovolací soud podrobně odůvodnil své rozhodnutí a vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatele uvedeným v jeho dovolání. Ústavní soud po přezkumu ústavnosti napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolací soud náležitě zhodnotil zjištěné skutečnosti a na jejich základě učinil právní závěry, které řádně odůvodnil. Ve věci postupoval v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a s judikaturou obecných soudů, aplikovanou v dané oblasti. Dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (porušení dobrých mravů) na danou věc, jíž se stěžovatel domáhal. Ústavní soud zcela odkazuje na skutkové a právní závěry dovolacího soudu. Napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, jak tento tvrdí v ústavní stížnosti. Nelze ostatně pustit ze zřetele ani zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem), a tomu odpovídající povahu argumentu prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.; ten je zde uplatnitelný nikoli v poloze přímého "práva" nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jím - v souladu se zákonem - dané výpovědi bylo přivoleno. Je samozřejmé, že "odepřít právo" vyžaduje důvody adekvátně silné. V. Na základě uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou a jako takovou ji podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.