III.ÚS 678/15
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, neboť proti napadenému výroku bylo podáno dovolání. Soud se zabýval pouze částí stížnosti týkající se zamítnutí vzájemné žaloby na částku blížící se bagatelní výši. Závěr o důvodnosti námitky promlčení byl považován za správní, protože žalovaný mohl námitku adekvátně zpracovat. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a nepřípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Papeže, zastoupeného JUDr. Pavlem Tenklem, advokátem se sídlem Husovo nám. 583, 390 02 Tábor, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 15 Co 437/2014-323, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 11. 2014 č. j. 15 Co 437/2014-323 ve výroku pod bodem II, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v odstavci II ve výroku o platební povinnosti žalobce tak, že vzájemná žaloba, kterou se žalovaný na žalobci domáhá zaplacení částky 11 398,- Kč z prodlení, se zamítá. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudu, že nájemní smlouva, údajně uzavřená mezi stěžovatelem a žalobcem ohledně pozemků ve vlastnictví stěžovatele, blíže specifikovaných v žalobě (dále jen "předmětné pozemky"), je neplatná. Zdůrazňuje, že jestliže zákon k platnosti nájemních smluv nepředepisuje písemnou formu a je možné ji uzavřít i ústně, nelze písemný návrh nájemní smlouvy na pronájem pozemků v jeho vlastnictví, který údajně předložil předseda představenstva žalobce stěžovateli v roce 2011 za nájemné ve výši 98 018,- Kč, a který stěžovatel přijal, považovat za neplatný právní úkon. V této smlouvě se údajně smluvní strany shodly na všech podmínkách nezbytných pro vznik platné nájemní smlouvy - na předmětu nájmu, na době jeho trvání a na výši nájemného. Předmětem sporu ostatně bylo jen zjištění, zda sjednaná výše nájemného byla míněna "jen" za rok 2011, či i za roky předcházející. Stěžovatel tvrdí, že ani s přijetím takového návrhu "nemá problém", neboť jeho zájmem bylo pouze dodržení podmínek již uzavřené nájemní smlouvy. Jestliže byla její platnost "popřena", jde údajně o porušení výkonu jeho vlastnických práv a vznik stavu právní nejistoty ohledně povinnosti smluvních stran respektovat a dodržovat uzavřené smlouvy. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení; žalobce tuto námitku vznesl až v závěrečné řeči, kdy prý na ni stěžovatel již nemohl adekvátním způsobem reagovat, přičemž soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval vůbec. Podle názoru stěžovatele rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II porušil jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 4 a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem stěžovatel však navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu. II. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se zjišťuje: Napadená rozhodnutí byla vydána v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově o určení existence nájemního vztahu k předmětným pozemkům a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 98.018,- Kč s příslušenstvím. Žalobcem bylo VOD Jetřichovec, družstvo se sídlem v Pacově, Jetřichovec 62 (dále jen"žalobce"), žalovaným byl Ing. Jan Papež (dále jen "žalovaný", resp. "stěžovatel"). Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 4 C 122/2013-258 zamítl žalobu žalobce na určení, že je nájemcem předmětných pozemků a částečně vyhověl vzájemné žalobě a uložil žalobci zaplatit žalovanému 11 398,- Kč s příslušným úrokem z prodlení; pokud šlo o částku 86 620,- Kč se stejným úrokem z prodlení, soud vzájemnou žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. 15 Co 437/2014-323 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I ve výroku o zamítnutí žaloby na určení nájemního vztahu a ve výroku III o částečném zamítnutí žaloby (výrok I). Krajský soud změnil prvoinstanční rozsudek v odstavci II ve výroku o platební povinnosti žalobce tak, že vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný na žalobci domáhá zaplacení částky 11 398,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že proti výroku I tohoto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. III. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stanovené náležitosti a podmínky pro jeho projednání, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona, jež před podáním ústavní stížnosti vyžaduje vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita ve vztahu k jiným procením prostředkům, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost nepřípustná. I když stěžovatel v první části petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu pouze ve výroku pod bodem II., v další části petitu navrhuje i zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, tedy ve všech jeho výrocích. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než se zabývat napadeným rozsudkem odvolacího soudu i z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Pelhřimově, v předmětné věci bylo dne 6. 3. 2015 protistranou - žalobcem, podáno dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Tuto možnost využití mimořádného opravného prostředku ostatně připustil v poučení i odvolací soud, a to konkrétně proti výroku pod bodem I. napadeného rozsudku. Za této situace Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku I druhoinstančního rozsudku, posoudil jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zbývalo tedy posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti výroku pod bodem II. napadeného rozsudku odvolacího soudu. V podstatě jedinou (relevantní) námitkou stěžovatele ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu je jeho tvrzení, že námitka promlčení, vznesená žalobcem v rámci závěrečného přednesu při jednání soudu prvního stupně dne 10. 6. 2014, svědčí "o nemravném zneužití tohoto práva" za situace, v níž protistrana již nemůže odpovídajícím způsobem reagovat. S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit, neboť z platné judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 631/2004) lze zjistit, že "námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení...". Na námitku promlčení žalovaný mohl adekvátním způsobem reagovat ještě v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v řízení odvolacím. Odvolací soud se ve vztahu k výroku, jímž bylo vzájemné žalobě vyhověno, zabýval námitkou promlčení podrobně a srozumitelně vysvětlil, z jakých skutečností a úvah při svém závěru o důvodnosti vznesené námitky promlčení vycházel. Ústavní soud nemá důvod správnost skutečností rozhodných pro běh dvouleté promlčení lhůty, uváděných odvolacím soudem, jakkoli zpochybňovat, navíc za situace, v níž částka 11 398,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, které se domáhal stěžovatel, se blíží svou výší peněžitému plnění v tzv. bagatelních sporech (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). O bagatelních sporech Ústavní soud již ustáleně judikuje tak, že k jejich ústavněprávnímu přezkumu je nutné vždy přistupovat s nejvyšší zdrženlivostí, neboť již s ohledem na výši takových částek nelze dospět k závěru o porušení ústavnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.