III.ÚS 690/04
V PLATNOSTI- MS Praha 64 Co 207/2003-17
- NS 21 Cdo 1076/2004
- ÚS III.ÚS 690/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání stížnosti přesáhlo lhůtu stanovenou zákonem. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí soudu II. stupně, které odmítlo jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož stížnost není přípustná, pokud byla podána mimo lhůtu. Zákonem nebyl stěžovateli poskytnut žádný procesní prostředek, který by mohl být považován za základ pro výpočet lhůty.
Rubrum
III. ÚS 690/04 Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci navrhovatele Ing. P.Ch., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 9. 2004 čj. 21 Cdo 1076/2004-44, Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 čj. 64 Co 207/2003-17 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2001 čj. 25 C 99/2001-27, t a k t o :
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
: Navrhovatel se podáním, učiněným dne 10. 12. 2004, domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že je považuje za vydaná v rozporu s čl. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Uvedl že Nejvyšší soud dle jeho názoru pochybil, když založil své rozhodnutí na tom, že "co není dovoleno je zakázáno", sám je přesvědčen o přípustnosti dovolání, které k Nejvyššímu soudu podal. Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že stěžovatel v dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 čj. 64 Co 207/2003-17 brojil proti rozhodnutí, kterým jmenovaný soud potvrdil usnesení soudu I. stupně, jímž nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž lze v dalším odkázat, je vyčerpávajícím způsobem vysvětleno, proč dovolání stěžovatele nebylo možno shledat přípustným dle § 237, dle § 238, § 238a, jakož i dle § 239 obč. soudního řádu, pro uvedené pak bylo dovolání stěžovatele opodstatněně odmítnuto. S ohledem na zjištění, že zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti proti označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolává, shledán nebyl, je odmítnutí této stížnosti v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poněvadž stěžovatelem podané dovolání, odmítnuté pro nepřípustnost, nelze považovat za využití procesního prostředku, jenž mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytoval, a den doručení rozhodnutí o něm za rozhodný pro počátek lhůty k podání předmětné ústavní stížnosti, směřující proti usnesení soudu II. a I. stupně, nelze pro běh lhůty vycházet z odst. 2 Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož ta počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm a je zachována i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí - jak již bylo konstatováno, na stěžovatelem uplatněný nepřípustný mimořádný prostředek nelze hledět jako na zákonem poskytnutý k ochraně jeho tvrzeného práva. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení Městského soudu je ze dne 30. 5. 2003, pak stížnost proti němu, stejně jako proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2001, byla podána nepochybně po lhůtě k tomu stanovené a proto odmítnuta [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném před 1. 4. 2004].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. července 2005
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.