III.ÚS 703/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 21 Cdo 1182/2025-531 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024 č. j. 23 Co 180/2024-487, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Lipovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2023 č. j. 16 C 58/2019-424 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatelkou ze dne 30. 1. 2019, a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 68 764 Kč.

3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 64 984 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť vedlejší účastník nevykonával výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti stěžovatelky, současně shledal, že i kdyby takovou výdělečnou činnost vykonával, a porušil tak svou povinnost podle § 304 odst. 1 zákoníku práce, nešlo by o zvlášť hrubé porušení s ohledem na to, že stěžovatelčin jednatel vedlejšímu účastníkovi opakovaně písemně navrhl, aby si založil vlastní firmu.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč. Podle uvedeného soudu stěžovatelka považovala dovolání za přípustné pro řešení celkem šesti otázek hmotného práva. U prvních dvou otázek (ohledně vzniku pracovního poměru) shledal, že stěžovatelka vychází z jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl městský soud, a u identifikovatelné právní otázky (zda vznikne pracovní poměr, aniž by zaměstnanec výslovně projevil vůli být zaměstnán v pracovním poměru a odevzdal výsledky své činnosti zaměstnavateli) stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu ke zbývajícím otázkám (ohledně okamžitého zrušení pracovního poměru) Nejvyšší soud upozornil, že městský soud založil své rozhodnutí na dvou samostatných důvodech, stěžovatelka však zpochybnila pouze první z nich (srov. bod 3 výše), ke druhému žádnou argumentaci, tím méně takovou, která by obsahovala náležitost podle § 241a odst. 2 o. s. ř., nepředložila, načež dovodil, že věcný přezkum pouze jednoho ze dvou důvodů výsledek řízení nemůže ovlivnit, a tudíž je dovolání nepřípustné.

II. Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka se vyjadřuje k obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru a vytýká městskému soudu nesprávný výklad tohoto právního jednání z důvodu, že nezjišťoval její úmysl a to, zda byl vedlejšímu účastníkovi znám. Svou argumentaci uplatnila v dovolání, a přestože se jednalo o řádný dovolací důvod a městský soud výklad provedl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud jí přesto nepřisvědčil, resp. dovolání odmítl nesprávně, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23.

6. Dále stěžovatelka podrobně vysvětluje, proč mělo být okamžité zrušení s ohledem na výkon konkurenční činnosti vedlejším účastníkem důvodné, a úvahy městského soudu označuje za neúplné a absurdní, odchylující se od jí citované rozhodovací praxe. Na ni poukázala i v podaném dovolání, Nejvyšší soud se však jeho přípustností a důvodností v rozporu s výše uvedeným nálezem nezabýval. Dalšího pochybení se měl městský soud dopustit, když ji poučil, že má prokázat výkon konkurenční činnosti vedlejším účastníkem, a pak jí navržené důkazy neprovedl.

7. Odmítá i názor městského soudu, že možné porušení pracovních povinností nedosahuje intenzity hrubého porušení, s tím, že měla-li navrhnout, aby si vedlejší účastník založil vlastní firmu, byl tento návrh učiněn za konkrétních okolností, které vedlejší účastník nedodržel, což nemůže být kladeno k její tíži. Poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. II. ÚS 2884/24, stěžovatelka vytýká městskému soudu, že při výkladu § 55 zákoníku práce nepřihlédl k zájmům zaměstnavatele a všem dalším okolnostem.

8. Nesprávný je podle stěžovatelky i závěr o existenci pracovního poměru, protože po 13. 12. 2018, kdy byl vedlejší účastník odvolán z funkce jednatele, vznikl mezi nimi maximálně faktický pracovní poměr ve smyslu např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 427/2015. V takovém případě měla být žaloba zamítnuta, neboť zaměstnanci nesvědčí ochrana proti neplatnému rozvázání pracovního poměru. Nebyl-li zjištěný skutkový stav posouzen soudy nižších stupňů jako faktický pracovní poměr, příslušná otázka byla posouzena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tím zdůvodňovala jak přípustnost, tak důvodnost dovolání, Nejvyšší soud na tuto argumentaci nereagoval. I kdyby byla tato úvaha soudů nižších stupňů relevantní, šlo jen o pracovní poměr na dobu určitou nejdéle na tři měsíce a ten v době rozhodování městského soudu skončil uplynutím doby. Touto variantou se však uvedený soud nezabýval.

9. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka poukazuje na otázky, které v dovolání předestřela, a vyslovuje názor, že je formulovala řádně a že řádně zdůvodnila přípustnost a důvodnost dovolání, jak plyne z nálezu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23. V souvislosti s otázkami týkajícími se vzniku faktického pracovního poměru tvrdí, že jde nejen o skutkové, ale i právní posouzení, tedy zda určitý skutkový stav má být posouzen jako pracovní či faktický pracovní poměr. Jde-li o otázky ohledně (ne)platnosti okamžitého skončení pracovního poměru, stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, protože není zřejmé, k jakému z důvodů se Nejvyšší soud kloní.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je, směřuje-li proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozsudku městského soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 nepřípustná (viz bod 15).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu, uvedený soud řádně vysvětlil, proč je dovolání ve vztahu ke čtyřem otázkám týkajícím se platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nepřípustné. Úvahu Nejvyššího soudu obsaženou v bodech 5 a 6 napadeného usnesení, tedy že stěžovatelka zpochybnila pouze jeden z dvou samostatných důvodů, na nichž rozsudek městského soudu spočíval, ústavní stížnost důsledně nereflektuje, a ani Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by tato úvaha nemohla z hlediska ústavnosti obstát. Tzv. nepřezkoumatelnost napadeného usnesení nelze vyvozovat z toho, že Nejvyšší soud neuvedl, ke kterému z důvodů rozhodnutí městského soudu se přiklonil, neboť to by mohl učinit, jen kdyby dovolání bylo v tomto bodě přípustné.

13. Nejvyšší soud dále v souvislosti s dvěma otázkami ohledně existence, resp. vzniku pracovního poměru identifikoval právní otázku, zda vznikl pracovní poměr, aniž by zaměstnanec projevil vůli být zaměstnán a odevzdal jakékoliv výsledky své činnosti zaměstnavateli, současně však konstatoval, že stěžovatelka ve vztahu k této otázce neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (bod 4). Ani vůči tomuto závěru se stěžovatelka v ústavní stížnosti přímo nevymezuje. Dlužno dodat, že v úvodu dovolání stěžovatelka sice "paušálně" uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny (viz bod 9), konkrétně ve vztahu k této otázce však nelze dovodit, který z uvedených předpokladů přípustnosti měl být naplněn, případně z jakého důvodu by tomu mělo být (tedy od konkrétně, jaké rozhodovací praxe se měl městský soud odchýlit).

14. Takový postup není slučitelný se smyslem a účelem právní úpravy dovolacího řízení, resp. obsahových náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen vymezit důvod, resp. jednotlivé důvody dovolání způsobem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř., tzn. také, aby se tohoto vymezení (alespoň) podávala sporná právní otázka, pakliže ji dovolatel sám nebude formulovat, a vždy ve vztahu ke každé otázce je povinen uvést, který či (za určitých okolností) které z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný/naplněné a případně proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Stěžovatelka sice poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými má být napadený rozsudek v rozporu, evidentně tak neučinila v souvislosti s citovanou otázkou. Namítla totiž, že závěr městského soudu o existenci pracovního poměru nemá oporu v provedených důkazech (bod 69), přičemž tvrdila, že smluvní strany neprojevily vůli ke sjednání pracovního poměru, ač městský soud dospěl k závěru, že jejich vůlí bylo pracovní poměr uzavřít a že vznikla shoda na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy. Z toho vyvodila nesprávnost právního posouzení věci městským soudem, resp. rozpor jeho rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, která se (však) týká tzv. faktického pracovního poměru. Nejvyšší soud řádně vysvětlil, proč správnost těchto skutkových zjištění městského soudu nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a proč se tedy nemůže zabývat ani právními otázkami, které stěžovatelka v návaznosti na to předestřela (viz bod 3 napadeného usnesení).

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu, z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka sice dovolání podala, však materiálně ho v podstatě nevyčerpala, protože pro jeho vady či nedostatky se Nejvyšší soud jejími námitkami nemohl (kvazi)meritorně zabývat (viz bod 12 až 14 výše). Vzhledem k tomu, že k odmítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku nedošlo z důvodů spočívajících na uvážení Nejvyššího soudu (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nemůže se ani Ústavní soud z důvodu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní konformitou posouzení právních otázek městským soudem zabývat.

16. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry městského soudu, Ústavní soud zkoumá pouze, zda nevznikl tzv. extrémní rozpor s provedenými důkazy. Touto (kvalifikovanou) vadou, která zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či logické chyby, trpí rozhodnutí tehdy, nemá-li příslušný skutkový závěr obecného soudu žádnou oporu v provedených důkazech, anebo je-li s nimi dokonce v očividném rozporu. V tomto smyslu však v ústavní stížnosti nic namítáno nebylo. Stěžovatelka v podstatě jen opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů a podle které chyběla vůle smluvních stran sjednat pracovní poměr (a vznikl tak jen faktický pracovní poměr). Již ale obvodní soud dostatečně vysvětlil, jaké skutečnosti ho k závěru o vzniku pracovního poměru vedly (viz bod 40 jeho rozsudku), a městský soud řádně zdůvodnil, proč stěžovatelčiným námitkám, které nyní v podstatě jen v ústavní stížnosti opakuje, nepřisvědčil (bod 22 jeho rozsudku). Z hlediska ústavnosti tak Ústavní soud nemá, co by městskému soudu mohl vytknout.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu