III.ÚS 706/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti postupu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, spočívajícím ve vyrozumění neposkytujícím stěžovateli informace o výsledku šetření ze dne 15. 1. 2026, č. j. KRPT-176769-11/ČJ-2025-070781-TĎ, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") svým vyrozuměním ze dne 15. 1. 2026, č. j. KRPT-176769-11/ČJ-2025-070781-TĎ, porušila stěžovatelova ústavní práva vyplývající z čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Na stěžovatele, jako veřejně činného politika, a další osoby bylo v roce 2025 podáno trestní oznámení týkající se údajné korupční činnosti ve společnosti zajišťující technické služby v O. Kopie tohoto trestního oznámení měla být zároveň zaslána do regionálního deníku, který o celé věci informoval. Stěžovatel následně podal podnět k prověření, zda podáním anonymního trestního oznámení nedošlo ke spáchání nějakého trestného činu. Vyrozuměním ze dne 12. 9. 2025, č. j. KRPT-176769-8/ČJ-2025-070781, policejní orgán stěžovatele informoval, že ve věci jím podaného podnětu nebyly provedeným šetřením zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu a jeho podání bylo bez dalšího opatření uloženo.

3. Stěžovatel se následně obrátil na policejní orgán s žádostí o sdělení, zda ve věci anonymního trestního oznámení je nebo bylo vedeno šetření proti jeho osobě. Na tuto žádost reagoval policejní orgán napadeným vyrozuměním tak, že ačkoliv byl stěžovatel v trestním oznámení uveden, tak není a nebyl účastníkem daného řízení. Proto nemá právo na sdělení bližších informací, jak bylo s trestním oznámením naloženo.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že v souvislosti s medializací celé kauzy došlo k poškození jeho dobré pověsti, a proto má legitimní zájem vědět, jak bylo s anonymním trestním oznámením naloženo. Podle stěžovatele je z kontextu jednání jednotlivých aktérů zřejmé, že policejní orgán prováděl šetření podle § 158 a násl. trestního řádu. Jelikož byl stěžovatel v tomto oznámení konkrétně uveden, má zájem na zjištění výsledku prověřování. Postup policejního orgánu porušuje stěžovatelovo právo podle čl. 10 Listiny. Policie nedává stěžovateli možnost seznámit se s výsledkem prověřování a shromažďování údajů o jeho osobě. Nemůže se tak účinně bránit proti veřejným nařčením, která jej poškozují ve veřejném životě. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jako prověřovaná osoba nebyl účastníkem řízení. Jde o řízení, v kterém se rozhoduje usnesením (doručeným oznamovateli), proti kterému je dokonce přípustná stížnost. Obdobně by se podle stěžovatele mělo postupovat i v případě anonymních podání.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

7. Ústavní stížnost má sice jednoznačný petit (konstatování porušení práva) a je rovněž zřejmé, jakých ústavních práv se stěžovatel dovolává (čl. 10 Listiny). Z jejího odůvodnění však nevyplývá úplně jasně, za jakým účelem se stěžovatel této ochrany domáhá. V každém případě však z ústavní stížnosti nevyplývá, že by vyčerpal všechny prostředky, které mu právní předpisy dávají k dispozici. Domáhá-li se stěžovatel nápravy tvrzeného porušení pro jakýkoliv svůj další postup v rámci trestního řízení, bylo podle Ústavního soudu namístě napadnout údajně neústavní postup policie u dozorového státního zastupitelství (srov. § 157 odst. 2 a § 174 trestního řádu), ať už se stěžovatel domáhá svých práv z pozice podezřelého, či jiné osoby, jejíž práva měl postup policie při šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu porušit (obdobně např. v zamítavém nálezu sp. zn. III. ÚS 1956/13 považoval Ústavní soud za nutné uplatnit řádně námitky před orgány státního zastupitelství v situace podezřelého, který se domáhal nahlédnutí do spisu a vůči němuž již nebylo vedeno trestní řízení). Je-li účelem podané ústavní stížnosti kompenzace porušení práv podle čl. 10 Listiny, musí stěžovatel nejprve využít postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., považuje-li za škůdce orgán veřejné moci. Soud je v tomto druhu řízení oprávněn posoudit zákonnost postupu policejního orgánu a případně rozhodnout přesně takovým výrokem, jehož se stěžovatel domáhá ústavní stížností (viz § 31a odst. 2 uvedeného zákona a contrario).

8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka